Bylo to na chatě u orlické přehradní nádrže. Po obědě jsem vzal svůj batůžek, udici, několik třpytek a hurá k vodě. Cestou jsem myslel na sobotní záběr pod jezem. Byl tlumený a trval pouze tři až čtyři vteřiny. Podle citu jsem však poznal, že šlo o těžšího dravce, který se mi vzápětí vypnul. Jdu krásnou přírodou a přebírám si v hlavě. Zopakuje se to? Přijdu na jez, kam ještě zasahuje přehradní voda, rozkládám udici a kontroluji stav vlasce není-li narušen z předešlých lovů. Reguluji brzdu a na výměnnou karabinku dávám pro začátek obyčejnou plandavku.
Při prvních hodech si uvědomuji, že jsem zapomněl podběrák. Holinkami stojím napůl ve vodě, takže manipulační prostor je omezen. Počasí mi přeje, sluníčko svítí, občas se schová za mrak. Dělá se dusné, srpnové odpoledne. Několika hody prohledávám levou stranu, kde je voda tažnější. Zub
času vymlel v jezu otvory, kterými voda proudí rychleji. Třpytku bych již vyměnil, ale situace mi to neumožní. Podívám se vpravo, kde se zdá, že je voda téměř stojatá a znovu zkouším hody. Plandavka tři centimetry dlouhá opět prohledává vodní sloupec. A pak to přišlo!
Prudký záběr, lehké proklouznutí brzdy a chvilka klidu. Najednou prudký výpad a brzda doslova ječí. Vidím, že ryba je již ve vzdálenosti asi padesáti metrů. Tedy musím začít brzdit a snažit se ji zastavit nebo otočit k sobě. Prut je namáhán do krajnosti. Uvědomuji si, že větší vzdálenost by byla již riskantní pro manipulaci. Cítím, že ryba zpomaluje a vydává se vlevo do prudší vody. Dokázal jsem zlikvidovat první prudký výpad a ryba plave směrem ke mně. Navíjím vlasec a uvažuji, jak dobře zasekla je ryba na malé plandavce. Ještě několik otoček kličkou a vzápětí nový nápor.
Opět musím povolit. To se opakuje několikrát za sebou. Ryba se drží dna. Způsobem boje vylučuji sumce. Zjišťuji, že zápolení trvá již dvacet pět minut. Ruce omdlévají, začínám si uvědomovat fyzickou námahu i situaci, jak rybu vyndám z vody. Přede mnou hloubka, za mnou hloubka. Stojím na mělčím místečku jezu. Kamení slizké, podmínky bezútěšné. V tom vidím, jak mi jde po jezu pomoci jeden rybář. Snažím se úlovek přiblížit, aby bylo vidět, o jakou rybu jde, ale marně. Je tu další nápor a protože nechci o rybu přijít, znovu povoluji brzdu. Po dalším zdolávání cítím, že výpady ryby nejsou tak silné a tah na prut se zmenšuje.
Rozhoduji se přitáhnout rybu tak, abych ji spatřil. Rybář, který už stojí poblíž mne vykřikne: Je to štika! Ohromná štika! Tu musíš dostat! Snažím se ji stále přibližovat k jezu. Zatím můj pomocník udílí povely svým dětem na břehu: „Okamžitě pro loď, vylovovací hák a přijeďte k jezu! Teprve nyní se vysílená ryba kousek po kousku blíží k jezu. Ještě úvaha. Čím kratší vlasec, tím větší riziko jeho utržení. Vidím již silné, oválné a dlouhé tělo štiky. Jen na jednom místě by bylo možné rybu vyndat. Je tam mělko a zakrátko je zde štika položena na bok. Za pomoci přítele-rybáře držíme rybu pevně v rukou. To už uplynulo čtyřicet minut od záseku. Povedlo se.
Děti s lodí jsou již za námi, společně dáváme štiku do lodě a dojíždíme ke břehu. Odnáším rybu dál od vody, pokládám ji do trávy. Děkuji příteli za pomoc, bez které bych štiku těžko dostal. Jediným pohybem na suchu přetrhla můj vlasec. Jsem šťasten. Teprve nyní si uvědomuji, co jsem vlastně chytil. V tom okamžiku jsem zjistil, že jsem byl po celou dobu sledován desítkami lidí po obou stranách jezu. Všichni okamžitě rybu obklopili a s údivem prohlíželi. V paměti mi utkvělo rčení jedné z žen: „Panebože, a já jsem se tu koupala.“ Trvalo chvíli, než jsem se k rybě dostal. Skládám udici, rybu dávám přes rameno a chci ji odnést domů.
Po několika desítkách metrů zjišťuji, že to nebude tak snadné. Ryba tíhne, ruce omdlévají. Pokládám ji do trávy a uvažuji, kolikrát to ještě udělám, než se na chatu dostanu. Kamarád Jiří, který má chatu poblíž jezu, mi při pohledu na rybu nabízí dětskou kárku. Dáváme přes ni široké prkno s igelitem. Rybu nakládáme a vyrážíme na cestu. Otec sekal dříví za chatou, na mé volání pohlédl dolů a hned volal na matku: „Ivan chytil ohromnou rybu. Dva kluci, zpocení, zastavují pod chatou dětský kočárek a vyndávají štiku. Byla to jikernačka, 127 cm dlouhá, hmotnost 19,25 kg. Při kuchání v sobě měla kapra 38 cm a plotici 27 cm. Štičí nenasytnost ji donutila i tak se ohnat po třpytce plandající se přímo okolo ní. Stalo se jí to osudným.
