Barakuda Sphyraena barracuda

Pod názvem je barakuda známa prakticky po celém světě. Nicméně se ji také říká zkráceně cuda. Ve španělštině picuda nebo picua. Na Havaji kaku a v Japonsku onikamasu. V české literatuře Frank uvádí název soltýn antilský a Vostradovský soltýn barakuda.

Na Antilách a na africkém pobřeží je místně používán název bécune, což někdy způsobuje nepříjemnou záměnu s druhem Acanthocybium solanderi, který se celkovým vzhledem podobá barakudě, žije také v tropických vodách a je rovněž nazýván bécune, ale patří do čeledi Scombridae.

Čeleď Sphyraenidae obsahuje 18 druhů známých jako barakudy. Všechny tyto ryby obývají teplé tropické a subtropické vody, jsou charakteristické velmi dlouhým tělem vřetenovitého tvaru, špičatou hlavou a čelistmi vyzbrojenými silnými ostrými zuby.

Druh Sphyraena barracuda by mohl být popisován pod názvem barakuda velká a setkáme se s ním stejně na americkém jako na africkém pobřeží Atlantiku. Z ostatních druhů je významnější středomořská barakuda (Sphyraena sphyraena), která se vyskituje v oblasti Azurového pobřeží a Korsiky a také v Černém moři.

U pobřeží jižní Afriky a Angoly žije další velký druh Sphyraena jello, nazývaný „seapike“, který dosahuje délky téměř 2 m.

Rozpoznávací znaky

Tělo barakudy je silné, protáhlé a vřetenovité. Hlava je dlouhá a silná, se zašpičatělou tlamou. Čelisti jsou široce rozeklané a vyzbrojené silnými ostrými zuby, které rybě dodávají natolik divoký výraz, že přiměje nejednoho potápěče k urychlenému výstupu na hladinu.

Ryba má dvě hřbetní ploutve, které jsou poměrně vzdálené jedna od druhé. První ploutev obsahuje pouze pět tvrdých paprsků, druhá je měkká, s přibližně 10 paprsky. Silně vykrojená ocasní ploutev signalizuje vynikajícího plavce a odstupuje od velmi silného ocasního násadce.

Ocasní část ryby vytváří podobně jako u štiky společně s druhou hřbetní ploutví a protilehlou řitní ploutví úžasnou odrazovou plochu, která umožňuje rybě prudké výpady nebo skoky nad hladinu.

Na pozadí korálového písku mělčin Floridy nebo Bahamských ostrovů zbarvení boků a břicha ryby dokonale splývá s okolním prostředím a nebýt jejich stínu dopadajícího na dno, barakudy by byly téměř neviditelné.

U vylovené ryby je hřbet hnědozelený, více nebo méně tmavý a boky stříbřité, příčně mramorované. Břicho má stříbřitě bílou barvu s velkými nepravidelnými černými skvrnami, které jsou početnější v zadní části těla.

Tyto černé skvrny umožňují na první pohled s jistotou odlišit druh Sphyraena barracuda, i exempláře malé velikosti, od jiných druhů tam, kde se vyskytuje společně několik druhů barakudy, především pobřeží Afriky, Indie a Austrálie.

Barakuda dorůstá délky přes dva metry při hmotnosti kolem 40 – 50 kg. Současný evidovaný rekord je o hmotnosti 44 kg s délkou 170 cm. Do sítí se však ulovili barakudy kolem 2,5 m a hmotnosti přes 50 kg.

Starší jedinci žijí hlouběji a též se více vyhýbají brakickým vodám. Barakuda žije většinou osamoceně, ale může vytvořit i malou skupinku s dalšími jedinci svého druhu.

Mladší jedinci vyhledávají bezpečí mořských řas, mangrovů, ústí řek a mělké chráněné vnitřní útesy, kde se lépe skryjí před ostatními predátory. Soltýn barakuda plave obvykle blíže hladině, do 30 metrů hloubky, ale může zavítat až do stometrové hloubky.

Zoogeografické rozšíření

Barakuda je pelagická ryba pobřeží tropických a teplých moří. Rozšířena je prakticky ve všech teplých vodách světa s výjimkou severoamerického a jihoamerického pobřeží Pacifiku. Navštěvuje jak kalné vody gigantických ústí afrických veletoků, tak křišťálové vody mělčin Karibského moře.

Nalézáme ji v Indickém oceánu při africkém pobřeží stejně jako u asijského a v Tichém oceánu v celé tropické oblasti, méně již při pobřeží Ameriky. Vyskytuje se také v Rudém moři a velmi příbuzný druh žije ve Středozemním moři.

Útok barakud při lovu

Barakuda patří mezi nejzdatnější dravce oceánů. Jejich žravost a rychlost útoku jsou známy po celém světě a je jen málo ryb menší velikosti obývajících stejné prostředí, které neskončí jednoho dne v žaludku barakudy.

Velcí jedinci žijí spíše samotářsky, ryby průměrné velikosti často loví v malých skupinách, které se zdají být vysoce organizované. Na Floridě nebo na mělčinách Kuby se často naskýtá příležitost pozorovat jejich skupinový lov.

Zhruba desítka barakud obklíčí hejno cípalů a jako ovčáčtí psi krouží kolem uvězněných ryb, aby se nemohly rozprchnout. Postupně se vždy jedna barakuda vrhne do kruhu mezi cípaly, kteří při tomto způsobu lovu nemají žádnou možnost úniku před hroznými tesáky dravce.

Mladé barakudy navštěvují po celý rok mělké pobřežní vody, lemované porostem mangrove nebo koralové mělčiny. Dospělé ryby, které zřejmě nesnášejí příliš prohřátou vodu mělčin v letním období, žijí spíše v hlubinách, v sousedství útesů, dále od břehu.

V zimě, když se voda na mělčinách poněkud ochladí, tak masově vytahují do mělké vody. V oblasti Keys na Floridě se naskytuje vždy strhující podívaná na obrovská hejna barakud kolem vánoc, kdy první studená fronta ze severu dosáhne oblasti Miami.

V tomto období můžeme ze dne na den pozorovat fantastické koncentrace velkých hladových barakud, které se vrhají na každou živou kořist.

Potrava barakud

Mladé ryby se živí plůdkem jiných druhů, krevetami a malými kraby. Dospělé barakudy jsou téměř výlučně rybožravé a mezi jejich oblíbenou kořistí často figurují velké druhy mořských jehlic, které v tropických mořích mohou dosahovat délky 1,50 m při hmotnosti přes 10 kg.

Cípalové, makrely, malí tuňáci a další druhy ryb jsou také každodenní potravou barakud. Přes sporadicky dostupné vědecké údaje o tomto druhu se nezdá, že by růst barakud byl příliš rychlý ve srovnání s jinými dravými druhy tropických oblastí.

S výjimkou velmi bohatých oblastí ústí afrických veletoků barakudy jen zřídka přesahují hmotnost 25 kg při věku 10 – 12 let. Například bayonetfish článek zde nebo koryféna článek zde, mohou dosáhnout této hmotnosti již ve třetím roce života.

Tření barakud

Na jaře bývají na mělčinách Floridy, Kuby nebo Bahamských ostrovů pozorována hromada seskupení několika tisícovek velkých barakud, které se shromažďují ve vodě hluboké necelý jeden metr. Je to skutečně působivá podívaná pozorovat v této mělké a křišťálově čisté vodě kam až oko dohlédne.

Zdá se, že ryby, které se pohybují jen velmi pomalu nebo jsou víceméně nepohyblivé, aniž by jim vadila přítomnost člunu nebo jiné rušivé vlivy, jsou v přípravné fázi na výtěr.

Agresivita barakud

Barakudy jsou velmi agresivní ryby, které jsou často obviňovány i z útoků na plavce a potápěče. Jsou-li tyto útoky řádně doloženy (kousnutí barakudy zanechává poranění na okrajích rovné, téměř rovnoběžné a velmi snadno odlišitelné od poranění žralokem ve tvaru oblouku), určitě existují, ale nelze tvrdit, že by byly záměrné.

Oběťmi těchto útoků se téměř vždy stávají podmořští lovci a útoky téměř vždy směřovaly na stehno potápěče, podél něhož měl na opasku zavěšené ryby zabité harpunou, jejichž zranění uvolňovalo do vody velmi přitažlivou krvavou stopu.

Obdobné konstatování je ostatně pravdivé i pro četné útoky žraloků. Napadení plavců a koupajících se lidí téměř vždy probíhalo v kalné vodě ústí veletoků, výjimečně i v čisté vodě, když se tyto osoby hlučně plácaly na hladině. Pro lovící barakudu tento zvuk pravděpodobně připomínal hejno cípalů v hromadném výtěru.

Většinou se však jedná o přehánějící historky. Vždyť například v oblasti Miami na Floridě se rekreují ve vodě desítky tisíc lidí, kteří denně navštěvují stejná místa jako barakudy, a přesto jsou zde podobné nehody velmi vzácné

Sportovní lov barakud

Barakudy můžeme snadno a s relativně nízkými finančními náklady lovit celkem snadno. Rychlostí anebo spíše bleskovostí jejich útoku, skoky předváděnými hned po záseku a prudkostí prvního výpadu jsou barakudy protivníci bez konkurence.

Velké barakudy s hmotností přes 10 kg bývají často chyceny mimovolně na vláčenou nástrahu určenou například pro tuňáky nebo koryfény. Na náčiní s pevností 10, 15 nebo 25 kg a v relativně hluboké vodě však barakudy nemohou dát volný průběh své prudkosti a udatnosti.

Barakuda je dravec lovící zrakem. Proto i nejnádhernější nástrahy jsou v mělké a křišťálově čisté vodě nejčastěji pouze zdvořile sledovány na vzdálenost několika desítek metrů.

V průlivech s hloubkou 3 – 6m, které probíhají v délce několika kilometrů obrovskými písčitými pláněmi korálových mělčin Kuby, než se otevřou do oceánu, číhají stovky malých, středně velkých i obrovských barakud na kořist.

Také se zde stává, že při zdolávání třeba metrové jehlice vytáhne rybář po útoku barakudy pouze její hlavu. Proto se barakudy veleúspěšně loví na napodobenini jehlic, kde musí být splněny dvě základní podmínky.

Nástraha musí svým tvarem a chováním ve vodě napodobovat jehlici a především rychlost pohybu nástrahy musí být co nejvyšší. Je třeba vidět tyto tropické jehlice, jak prchají před barakudami, abychom pochopili nutnost vláčení nástrahy maximální rychlostí.

Nahazuje se bez cíle se spoléháním na trochu štěstí nebo co nejdále za zahlédnutou barakudou. Navíjet musíme nejvyšší možnou rychlostí, aby se nástraha pohybovala po hladině, protože má svým pohybem napodobovat jehlici pronásledovanou jinou barakudou.

Start na nástrahu je obvykle tak rychlý, že nebudeme mít možnost útočícího dravce vidět. Záběr se projeví tak, že nám neviditelná síla roztočí cívku navijáku do ruda, a z vody vyskočí velké zelenostříbrné torpédo. Barakuda může dosáhnout rychlosti až 60 km/h.

V mělké vodě je skok nebo série skoků barakudy, jakmile pocítí kov háčku, nezapomenutelnou podívanou. Horizontální skoky dlouhé přes 5 m jsou zcela běžné a někteří rybářští průvodci z tvrdí, že v první fázi zdolávání barakudy viděli skoky až desetimetrové.

Velmi zřídka barakuda skáče do výšky, i když může vyskočit až 4 m nad hladinu. Při lovu na umělou mušku se specialisté dlouhou dobu snažili převést nástrahu co nejrychleji před nosem zahlédnuté ryby.

Ať už byla rychlost navíjení jakákoliv, nedokázali věrně napodobit vyděšenou kořist barakudy. V dnešní době se naopak prosazuje technika, která nechává mušku prakticky bez pohybu a je nejvíce doporučována rybářskými průvodci.

V tomto případě nástraha napodobuje chování rybek při sbírání planktonu, jak se prohánějí a krouží pod hladinou. Při tomto způsobu lovu někdy zahlédneme dlouhé torpédo barvy vody, které se pomalu přesunuje do osy naší mušky, ale vlastní záběr rovněž nazahlédneme.

Jednoduše zjistíme, že stín na písčitém dně už není na svém místě a současně nám nějaká síla rve vlasec z navijáku. Vedle lovu velkého tarpona, který zaútočí na strímr i několik metrů od člunu, je lov barakud na mušku nejkrásnější. Samozřejme se barakudy úspěšně loví i na woblery, gumové nástrahy i kovové nástrahy.

Konzumace

Barakuda představuje jednu z nejchutnějších ryb oceánů. Avšak je důležité zdůraznit jeden zásadní problém pro všechny milovníky mořských ryb. Konzumace barakudího masa může způsobit velmi vážné riziko otravy nazíváná ciguatera.

Tato velmi těžká otrava je způsobována konzumací syrových nebo kulinářsky upravených některých dravých ryb, z nich jde hlavně o barakudy. Stejné nebezpečí obecně představují všechny dravé ryby, lovící malé ryby, které obírají drobnou potravu z kolonií korálů.

V rybách jsou toxiny obsaženy v různých množstvích, čímž přispívají k různým symptomům ciguatery u lidí. Toxicita se mění podle druhu ryby, ročního období a lokality. Ryba v jedné oblasti může být vysoce toxická, zatímco stejný druh v sousední oblasti nemusí toxin obsahovat.

Ve skutečnosti tedy nebezpečí ciguatery hrozí pouze tam, kde jsou korálové útesy. V Atlantiku především pobřeží Floridy a Karibské moře, v Pacifiku všechny korálové útesy Tahiti jsou pověstné vysokým nebezpečím této intoxikace.

Dnes je již známo, že se jedná o koncentraci toxinu na konci potravního řetězce. Za toto onemocnění je tedy zodpovědný ichtyosarcotoxin, který je přirozeně produkován zelenými bičíkovci fytoplanktonu, které nalezneme výlučně ve společenství korálových útesů.

Řasy obsahující toxickou látku pozře malá planktonofágní ryba, která je ulovena dravcem, a ten postupně koncentruje toxin ve své svalovině. Když člověk nebo jiný savec zkonzumuje maso těchto ryb, toxin způsobuje velmi vážné potíže, které mohou způsobit smrt (přibližně v 15 % případů).

Příznaky otravy začínají trávicími poruchami, žaludeční nevolností, zvracením a průjmy, potom nastupují nervové příznaky a svalové bolesti, které mohou přetrvávat několik týdnů nebo několik měsíců a přecházet až v ochrnutí.

Detekce toxinů v rybách je obtížná. Vyvíjejí se chromatografické (HPLC/MS) a imunometody pro detekci ciguatoxinů, což umožní monitorovat mořské produkty. Na Karibských ostrovech jsou doporučovány různé triky, abychom poznali, zda jsme ulovili otrávenou rybu.

Tak se například tvrdí, že kousek mědi ponechaný v kontaktu s masem kontaminované ryby způsobuje jeho ztmavnutí až zčernání. Také se uvádí, že zuby otrávené barakudy jsou černé a že na takovou rybu nesedají mouchy. Bohužel, žádný z těchto receptů neumožňuje zjistit, zda je ryba bez rizika konzumovatelná.

Sending
Ohodnotit článek 1-5 hvězdičkami 0 (0 votes)
Sdílet s přáteli