Pan Homolka (Grand) a jeho životní štika

Na ryby jezdím se svým přítelem Frantou, který, stejně jako já, vášnivě propadl rybařině. Chytáme spolu už osmý rok. Jednou k večeru přijel Franta se svým známým, kterému se pokazilo auto. Představil se mi jako pan Homolka. Bylo mu tak okolo padesátky. Já — třicetiletý — jsem si před ním připadal jako začínající trouba. Kde mohl, tam nás poučoval a hledal na našem lovu podrobné chyby, které nám také hned vytýkal. Bylo nám s Frantou jasné, že příště už s námi nepojede. Ale omyl. Pan Homolka si nás tak oblíbil, že jsme se ho nemohli zbavit. V lásce jsme ho neměli, protože se neustále něčím chlubil.

Jednou jsme se domluvili, že pojedeme na nedalekou přehradní nádrž na štiky. Cestou nám udělal běžnou přednášku. Už jsme si zvykli. Když jsme přijeli na místo, byla nad vodou silná mlha, takže bylo vidět asi na tři metry. Tu a tam zazpíval kos, jinak bylo ticho, Z auta jsme vynesli potřebné nádobíčko a každý si vybral své místo. Konečně jsme nahodili a nastalo dlouhé čekání. První zubatou dostal Franta, ale měla něco přes čtyřicet centimetrů, tak ji pustil. Potom dlouho nic. Asi po třech hodinách pan Homolka zvážněl a my začali okukovat, co bude. Jeho káča začala neklidně poskakovat a nakonec se potopila.

Šňůra se začala rychle odmotávat z navijáku. Bylo zřejmé, že nejde o štíhle. Pan Homolka se upřeně díval na šňůru a přitom s ledovým klidem řekl, že takhle se chytají ryby. Po chvíli se šňůra uklidnila. Odmotal kus vlasce a překlopil naviják. Uvolnil brzdu a stoupl si. Asi za minutu se šňůra našponovala a pan Homolka zasekl. Sedí, řekl a začal boj. Ryba na druhém konci vlasce měla dost sil na to, aby nám předvedla, že je ve vodě doma. Pan Homolka tento zápas komentoval tím, že ryba má stejnou šanci jako rybář, a že mu nikdy nevadí, když se utrhne. Na to jsme zírali. Bylo vidět, že se na ni třese. Začali jsme s Frantou fandit štice. Asi po půl hodině jsme ji uviděli u břehu, kde již čekal Franta s gafem. A vtom prásk. Třicítka nevydržela

Franta přiskočil, aby jí zasekl, protože zůstala stát, ale pan Homolka přímo zařval, nech ji! Položil prut, přistoupil k vodě a bylo jasné, co se stalo. Některý chytrák hodil do vody chomáč vlasce, který se zachytil za kořeny ve vodě a štika se do nich zamotala. Pan Homolka vzal nůž a já obejmul štiku oběma rukama, aby se dala vyprostit. Když jsme ji pracně uvolnili, vyhodil jsem ji s Frantou na břeh. Pan Homolka ji změřil, měla 113 cm. Řekl přitom, že je to ona — ta životní, největší‘ ryba, na kterou dvaadvacet let čekal. Co následovalo potom, nám vyrazilo dech. Pan Homolka vzal štiku a opatrně ji pustil zpět do vody. Bylo vidět, že má v očích slzy, snad radosti a řekl jí- tak běž, nebylo to fér. Od té doby si pana Homolky vážíme jako čestného, poctivého a spravedlivého člověka-rybáře.

 

Hodnotit článek
0.0

Pouze několik úvodních vět

Asi po třech hodinách pan Homolka zvážněl a my začali okukovat, co bude. Jeho káča začala neklidně poskakovat a nakonec se potopila.

Sending
Ohodnotit článek 1-5 hvězdičkami 0 (0 votes)
Hola
  • Sdílet s přáteli