Na ryby už zásadně ve dvou

Rybařím již čtvrtým rokem. Přiměl mě k tomu můj desetiletý syn Petr. Má spoustu různých zájmů, ale rybařina jasně převládá. Již samo jméno Petr ho předurčilo, aby byl členem „Petrova cechu“. Ještě než se stal rybářem, tak nebylo dne, aby se nevydal se svou pytlačkou k nedalekým jezírkům. Jsou to tři malé rybníčky, které nejsou zahrnuty do rybářského revíru.

Voda v nich vyplňuje úzké, ale hluboké koryto, uprostřed až tři metry široké. Jeho úlovky byly malé plotice, okouni a hrouzci. Manželka každý den se strachem očekávala jeho návrat z rybolovu. Proto jsme se dohodli, že si také pořídím rybářské papíry, abych měl kluka pěkně pod dozorem. Proto jsem tedy vstoupil do cechu rybářského.

Jako každý rybář i my toužíme po kapitálním úlovku, ale ten se nám stále nějak vyhýbá. Až jednu červnovou sobotu. To jsme se se synem vypravili na lov úhořů na Brněnskou nádrž. Byl to krásný letní podvečer jako stvořený pro lov úhořů. Co to bylo ale všechno platné, když čihátka visela na vlasci jako přikovaná. Bylo již deset hodin večer a uvažovali jsme o návratu domů, najednou vyletělo jedno číhátko prudce vzhůru.

Následoval okamžitě zásek. Zpočátku to vypadalo jako pořádná vázka. Ale když se rozhrčel naviják, bylo nám jasné, že jde o pořádnou rybu. Začal vzájemný boj, který skončil po pěti minutách vítězstvím neznámé ryby. Zklamáni jsme se vraceli domů, probíraje chyby, kterých jsme se dopustili, ale s odhodláním, že si to s rybou ještě rozdáme. Proto následovala v neděli večer další výprava, bohužel úplně bezúspěšná.

V pondělí jsem se na rybu vypravil sám. Mrštné rousnice letěly opět do vody a následoval stejný scénář jako v sobotu. Po dlouhém čekání úderem desáté hodiny přišel prudký záběr, po kterém následoval zásek. Předvídavě jsem na cívku namotal vlasec o síle 0,40 mm. Naviják se tahem ryby rozezvučel v podivné tóny. Následovalo vzájemné přetahování. Převaha se brzy začala naklánět na mou stranu, protože síla vlasce mi dovo­lovala razantnější tah.

Domněnka, že jde o velkého kapra, se brzy rozplynula, když se na rozbouřené hladině objevilo mohutné tělo vlnícího se úhoře. Během lovu začala stoupat hladina nádrže. Batoh s výzbrojí, ale hlavně s hadrem a baterkou, jsem položil na vyvýšený pahorek a sám jsem stál asi deset centimetrů ve vodě na malém ostrůvku v bažinách. Proto nebylo obtížné přitáhnout obrovského úhoře, jehož délku jsem odhadl na sto třicet centimetrů a váhu přes tři kila, až k nohám.

Teprve nyní jsem si uvědomil, jak velice postrádám svého syna. Zvolna jsem se přibližoval k batohu. Sehnul jsem se pro hadr, a to byla chyba, která pravděpodobně rozhodla o neúspěšném boji s kapitálním úhořem. Vlasec se mírně povolil a úhoř se začal zavrtávat do vodních rostlin. Dodatečným napnutím vlasce jsem se marně snažil úhoři v jeho počínání zabránit. Najednou jsem ucítil, jak vlasec povolil. Promočený a unavený jsem se vrátil domů.

Dlouho jsem nemohl usnout. Neustále se mi před očima promítal dramatický děj neúspěšného lovu. Druhý den jsem celou příhodu vypravoval synovi. Pochopitelně se to neobešlo bez výtky, že se nemám do takové akce pouštět sám, atd. A tak jsem mu musel slíbit, že již nikdy bez něho na ryby nepůjdu. Při dalších lovech jsme chytili několik pěkných úhořů, ale ten „náš“ na nás stále ještě čeká.

Sending
Ohodnotit článek 1-5 hvězdičkami 0 (0 votes)
Hola
  • Sdílet s přáteli