Nejlepši jsou uzené

Nejlepší jsou uzené, pravil švagr Jaroslav a pohotově vyndal náčrtek přenosné udírny, vystřižený z jakého­si časopisu. Hranou ruky uhladil po­mačkaný papír a pronesl zasvěcený výklad o uzení masa od starověku po současnost, zakončený krátkou, leč působivou zmínkou o lukulských ho­dech.

Tím jsme se dostali obloukem od plechovky na marmeládu, hlavní to součást udírny, do starého Říma k boháči a labužníku Lucullovi.Po­hlédl jsem do švagrovy sebevědomé tváře a pochopil, že námitky se ne­připouštějí. Jaroslav patří k těm šťast­ným lidem, u nichž míra sebevědomí je vyvážena šikovností vlastních ru­kou. Jen vzácně převáží to prvé a pak to ovšem bývá průšvih…

Úkoly jsme si rozdělili celkem snad­no. On udělá kompletní udírnu a já, známý technický diletant, obstarám do ní piliny. V hlavě jsem měl dobře zafixovanou část výkladu o uzení, při kterém jsou na dně velké plechovky piliny, nad nimi zavěšené nasolené ryby, a to vše dole zahřívá oheň.Vzal jsem pytel a odešel na pilu. Po cestě jsem samozřejmě potkal ně­kolik nadřízených, v jejichž očích se zračil údiv a opovržení.

Jak jsem tak kráčel s pytlem přes rameno městem, vypadal jsem asi jako antoušek. Na pile jsem uctivě pozdravil muže s čer­veným nosem a co nejpokorněji po­prosil o trochu pilin. Nevrle mi uká­zal směrem k nějakému přístřešku. Nacpal jsem si jich půl pytle, pěk­ných, smrkových. Druhý den jsme nachytali asi pat­náct plotic a odjeli i s udírnou k ba­bičce na venkov, protože v paneláku se prostě udit nedá . Babička naše po­vídání o uzení vyslechla s porozumě­ním a aby nás nerušila v našem pro ni téměř alchymistickém počínání, odešla si nakoupit.

Jarda zručně se­stavil rošt a umístil ho do plechov­ky. Tu posadil na dvě cihly, takže pod ní vznikl prostor na topení. Nasypali jsme piliny a na rošt naskládali prv­ní várku ryb. Hrnul jsem se do kůlny pro dřevo, ale šéf mě zastavil velitel­ským pohybem ruky. Se slovy: „Exis­tuje přece technická revoluce! Vyn­dal z brašny vařič na propan butan. Ryby byly uzené asi za dvě hodiny. Připravili jsme do plechovky novou várku a šli debužírovat do kuchyně. Jsou vynikající , přesvědčovali jsme se navzájem, přežvykujíce hořkou dehtovitou hmotu.

Výbuch nastal ne­čekaně. Zatřásl celým domem a my vyskočili ze židlí jako gumoví. Pliva­je kolem sebe zbytky ryb, vyběhli jsme na dvorek. Tam kde byla před chvílí ještě udírna, nebylo již nic. Po­hlédl jsem na švagra a v jeho tváři jsem spatřil výraz, který jindy nemí­vá. No a do této situace se vrátila ba­bička. S údivem pozorovala naše do­sud strnulé postavy.

Odstála s námi minutu ticha za zmizelé plotice a ode­šla, aby nakrmila psa. Moc se podivi­la, když na zvolání Bročku, na se jí z boudy ozvalo temné zavrčení. Později se divila ještě víc, když pes odmítal několik dní vylézt z boudy. My dva jsme se nedivili ničemu. Dost rychle jsme se rozloučili a rozjeli do­mů. V autě se ke mně Jarda naklonil a s nefalšovaně klu-kovským údivem vyhrkl: „To ti ale byla šlupka, viď?! “ Neodpustil jsem si ironickou poznámku, že i tak jsou nejlepší uzené.

0.0
Sending
Ohodnotit článek 1-5 hvězdičkami 5 (1 vote)

Sdílet s přáteli