Smutný příběh z Orlíku

Rybář se u vody setkává s příhodami, které se mu vracejí ve vzpomínkách, zvláště když přichází po nějaké době na místa, kde se taková neobvyklá příhoda stala. Jsou to příhody veselé, podivuhodné, ale i smutné. Chtěl bych vyprávět o příhodě, která se mi stala na údolní nádrži Orlík.

Přijel jsem na Radavu brzo ráno. Bylo ještě šero, ale květen rozdával ze své košatiny jara vše, co jen mohl dát. Nahodil jsem na těžko směrem na zátoku k Velkého Víru. Ještě jsem se neuvelebil, když slyším za zády šramot a psí štěkot.

Vzápětí vyrazila z mlází srna. Strnula, když mě zahlédla. Ale jenom na malinký zlomek vteřiny. Velikými skoky překonala vzdálenost mezi mlázím a břehem a vrhla se do vody dva metry od mých prutů.

Zřejmě jsem byl pro ni menším nebezpečím než to, které ji hnalo vpřed. Plavala se zvednutou hlavou nad hladinou a v očích měla strach. Kopýtky hrabala vodu v závodě o život. Ohlédl jsem se zpátky do mlází. Vyrazil odtamtud hafan, černý jako smola.

Když mě spatřil, nezastavil se, ale udělal v běhu velký oblouk doleva a zmizel po lesní cestě. Potvora jedna! Pronásledoval srnu a zahnal ji do vody. V první chvíli jsem nepochopil záměr plovoucí srny, která se vzdalovala od břehu.

Potom se mi v hlavě rozsvítilo, nechal jsem pruty a schoval se do nedalekého křoviska tak, aby mě ztratila z očí a vrátila se zpátky na břeh. Lesní krasavice se ovšem neohlédla a plavala dál na vodu. Na protějším břehu Velkého Víru chytalo ryby několik rybářů. Srna mířila do míst, kde je nádrž nejširší.

Nežli jsem si uvědomil, že zvíře nemůže za žádných okolností takovou vzdálenost zdolat, byla srna již v polovině cesty za záchranou. Třebaže je vzdálenost břehů velká, všimli si tohoto dění i rybáři na protější straně nádrže.

Ovšem k neštěstí plovoucí srny. Ta, jakmile zjistila, že na břehu, kde hledala záchranu, obíhají malou zátokou lidé a směřují k místu, které si vyhlédla i ona, odbočila ve vodě víc doprava, a tím zpečetila svůj osud.

Vyndal jsem z tlumoku dalekohled a podíval se za srnkou, které bylo vidět nad hladinou jenom vysoko zdvižená hlava. Její pohyby byly vláčné, unavené. Vydala svou sílu při honičce lesem, a teď ta velká voda. A naproti na břehu stáli lidé, rybáři, a byli jenom zvědaví.

Vozím za autem malou pramičku. Pochopil jsem, že musím něco podniknout. Za okamžik jsem vesloval ze všech sil k unavené srnce. Byl jsem od ní asi sto metrů, když najednou změnila směr. Obrátila se a plavala mi vstříc.

Snad pochopila můj úmysl. Snad to byl jenom pud sebezáchovy. Došlo však k tomu nejhoršímu. Měli jsme k sobě oba moc daleko. Ona byla na konci svých sil. Otáčel jsem zoufale hlavou po hladině, abych ji spatřil. Potopila se ani ne třicet metrů od mé loďky. Dodnes nepochopím, jak mohla tak rychle klesnout pod hladinu.

Marně jsem ji hledal. Ten den jsem už nechytal. Cajk jsem dal do auta a chodil dlouho po lese a měl na sebe zlost, že jsem se nerozhodl k záchraně srny včas. A tak kdykoliv přijedu na Radavu, ať zjara, nebo na podzim, vždycky vzpomínám na jeden zbytečně zmařený život lesní krasavice.

Sending
Ohodnotit článek 1-5 hvězdičkami 5 (2 votes)

Sdílet s přáteli