Blog

Kdo by nemiloval onen zářivý týrkysový bod, jakoby vystřelený, a rychle se vzdalující a mi­zící z dohledu. Tak jsem se setkával s ledňáčkem na svých vo­dáckých toulkách po našich řekách. A i když se mi podařilo někdy zjis­tit, kam usedl, ať jsme jeli s kanoí sebetišeji a snažili se krýt pobřežním porostem, nikdy se nám nepodařilo si ho prohlédnout. Opět jen zářivý bod a nepatrná chvilka našich pohledů.

Ani jako turistovi se mi nedařilo lépe. Vždy daleko přede mnou, jako­by katapultován, rychle se zmenšující, jako tyrkysová jiskra zmizel po­hledu. A ta malá tyrkysová jiskra stá­le rozněcovala mou touhu přiblížit se k ní tak, aby se změnila v ledňáčka se všemi barvami jeho peří. Poprvé jsem se setkal s ledňáčkem trochu blíže jako rybář. Berounka po­temněla v nastávajícím červnovém dni. Tiše se vynořil za vrbami zakrývající­ jeho krásu po řece a rychle zmi­zel za olší nade mnou.

Tak tady je jeho revír, snad příště si usedne ně­kde poblíž. Marně jsem tam chodil celé léto. Nastal čas přívlače. Na „svého“ led­ňáčka jsem jaksi zapomněl. Při jedné toul­ce jsem přišel k vrbě vyvrácené kol­mo do řeky. V potopených větvých by se mohli skrývat okouni. V dětství jsem rád chodil po padlých kmenech a vzpomínka náhle ožila. Stojím roz­kročen na vrbovém kmeni asi tři čtvrtě metru nad vodou a vláčím ko­lem potopené větve.

Proti toku řeky se rychlým letem blíží ledňáček pří­mo ke mně. Peří se třpytí v zapada­jícím slunci. Asi dva metry přede mnou snižuje svůj let a podlétá kmen pod rozkročenými nohami. Ještě se za ním otáčím, a zapomínám točit kličkou. Třpytka uvázla na dně. Snažím se ji škubáním vyprostit a tu vidím, že se k ní vyřítil z pod potopené větve okoun a dojel k ní právě v okamžiku, kdy se mi ji podařilo uvolnit. V duchu si říkám, zítra je poslední den mé dovolené. Kde jinde bych ho měl strávit, než u mé řeky.

Je krásný říjnový a z vlaku vidím údolí řeky utopené v mlze. Sbíhám kousek od nádraží a již se brodím ranními mlhami. Můj svět je dnes tak malý, trochu temné vody a rákosí, několik vrbových keřů a plevel tak nepříjem­ně mokrý a vyšší než brodící boty. Již je za mlhou cítit slunce. Došel jsem k velkému úplavu. Po několikáté marně nahazuji třpytku. Dopadl na mne první paprsek a již se mlhy ztrácejí, rozplývají, slunce už plně ozařuje můj břeh.

Jako by chtělo říci, že to bílé, co mne ještě před chvílí obklopovalo, bylo jen chvilko­vým přeludem. Úplav vypadá teď ozá­řen sluncem s chvějícími se zbytečky mlh ještě slibněji, ale i vyměněná třpytka vyšla naprázdno. Nic naplat, zkusím to jinde. Zvedám hlavu a ne­dokončím započatý krok. Asi čtyři metry přede mnou sedí na suché vrbě ledňáček. Plně ozářen ranním sluncem, v kte­rém vystupují jásavé a tlumené bar­vy jeho peří v dokonalé harmonii. Vy­jímá se v zeleni listů a černé šedi větví a přece do ní zapadá jako její částečka.

Teď mohu kromě tyrkysově modré obdivovat i cihlově červenou náprsenku, černé okraje letek i bílé skvrny na krku, dokonce je tak blíz­ko, že podle červenohnědé dolní po­loviny dlouhého zobáku poznávám, že jde o samičku. Nehýbá se, jen občas nepatrně trhne hlavičkou, v níž tem­né oči bystře pozorují vodu. Jako ba­revný klenot, zrozený z dnešní jedno­tvárné bělavé šedi. Snad proto mi při­padá ještě krásnější, než kdybych se s ním setkal v poledne.

Ve stráni za sebou slyším občasné zaštěknutí psa a hluk padajícího ka­mení. Neodletí? Ani se neohlédl co se děje za ním, jen pozoruje ranní řeku. Stojím tu již hezky dlouhou dobu a začíná se ve mně ozývat rybář. Byl tu již, když jsi třpytkoval, tak to mů­žeš zkusit znovu. Odhazuji třpytku jen pohybem zápěstí, nedaleko, aby se ne­lekl, spíš jen proto, abych si, nepři­padal úplně nečinný. Nevěnuji ji po­zornost, tak platí kráse barev na vrbo­vé větvi.

Již tu musím stát hezky dlouho, protože slunce začíná hřát. Jestli mne někdo pozoruje, nebude si mé podiv­né třpyťkování umět vysvětlit. Nedo­myslím. V ruce cítím prudký náraz, utažená brzda se rozhrčela a silný tah ryby směřuje šikmo proti proudu k po­topeným vrbovým větvím. V poslední chvíli se mi podařilo rybu obrátit. Brání se statečně, uniká a opět ji znovu přitahuji. Náhle se vymrštila.

Tak velkou štiku jsem ještě neviděl. Kdyby lépe využila mého překvapení, mohlo být po boji. Když jsem měl štiku na břehu, platil můj první po­hled ledňáčkovi. Již tam nebyl. Můj dnešní lov skončil. Sedím na studeném balvanu a pomalu skládám prut. Stále obdivuji velikou, krásně vybarvenou štiku a občas se podívám na suchou vrbovou větev. Pomalu se vracím kolem řeky za­plavené říjnovým sluncem. Obojí, nač jsem léta čekal, se mi splnilo v jed­nom dnu, v jedné chvilce.