Kdo zná Plzeň, zná i její Litickou přehradní nádrž. Od konečné tramvaje je to, co by kamenem dohodil. Sem chodí rybáři za rybami, Plzeňané se vykoupat, sportovci si zaveslovat nebo prohánět na oplachtěném prkně. A vloni byl přece nádherný podzim, ještě plný slunce. Tak lákala místa, kde jsou velcí kapři, kout, kde tlučou boleni i zákoutí, a kde se dá v ústraní nádherně opalovat. A ten den skýtal všechna tahle lákadla. Obloha azurová, nikde obláček, sluníčko hřálo a boleni tloukli.
A právě zde si vybral své místo rybář, rozložil své nádobíčko, nahodil dva pruty na kapry a oddal se tichému a zadumanému vychutnávání té krásy. Jak tak hledí zadumaně na čihátka a okolní krásu, k vodě přikráčelo děvče jako by je vystřihl z módního žurnálu. Krokem ladným, za který by se ani srnka nemusela stydět, si vybralo místo, na které sluníčko hřálo snad ze všech stran a při tom bylo skryto vysokou trávou.
Kráska přetáhla své červeno puntíčkové šaty přes kadeřavou hlavu. Pod nimi už nebylo nic. A tak v plné kráse svého mladého těla se usadila do mechové trávy a nabídla dokonalý výtvor přírody slunečním paprskům. O tomhle neměl náš rybář ani tušení. Jen tělo ho trochu bolelo z nepohodlné pozice na dřevěné sedačce. Zvedl se, protáhl své tělo a porozhlédl se po okolí. Najednou se jeho zrak zabodl na jediné místo. Tak dvacet třicet metrů od něho objevil tu nádheru. Spatřil krásně vymodelovaná bronzová záda bez jediné známky po vrchním či spodním díle bikinek.
A mozkové závity se roztočily do nejvyšších obrátek: Jak to udělat, aby se na ni mohl podívat z té opačné strany. V tu chvíli byl každý nápad cenný. A přišel. V batohu měl ještě jeden prut, pro případ, že by si chtěl zatřpytkovat. Na pruty ve vodě už ani nepomyslel. O tomhle všem zase neměla naše kráska ani potuchy. Tak se klidně vyhřívala, oči přivřené. Zatím náš rybář obhlédl terén, stanovil cíl i postup, jak ho dosáhnout. Spočítal si, že bude potřebovat tak osm deset hodů, aby se dostal přesně na místo, odkud by se díval na naši krásku přesně z opačné strany. Šlo to krásně.
Už byl v polovině a chystal se znovu hodit, když mu najednou tíha cizí ruky zabránila hod dokončit. Přesně tak jako v tom pořekadle, kam nemůže čert , . . , tady nastrčil rybářskou stráž. A bylo po akci. Rybářská stráž neměla pochopení pro důvody, které nutily rybáře porušit rybářský řád. Povolenka v tu chvíli změnila svého držitele a rybář pak marně prosil o navrácení. Aktér této akce se později ptal sám sebe jestli mu stálo za to. Toho roku už rybář k vodě nemohl.
