Koryféna velká-Coryphaena hippurus

Koryféna je velmi dobře známa v celé středomořské oblasti, protože se navzdory všeobecnému mínění vyskytuje nejen v tropických vodách, ale je hojná i ve Středozemním moři. Rybáři, kteří loví tuňáky v oblasti Azurového pobřeží a Korsiky, se s těmito druhy každoročně setkávají.

Čeleď Coryphaenidae obsahuje jediný rod se dvěma zástupci. Coryphaena hippurus (Koryféna velká) a Coryphaena equiselis (Koryféna malá). Zástupci této čeledi mají zcela specifické znaky, ve světě ryb přinejmenším zvláštní a zdá se, že se čeleď odpradávna vyvíjela samostatným směrem.

Tyto dva rybí druhy, které rybáři většinou nerozlišují, mají díky svému bohatému výskytu ve světových vodách celou řadu lokálních názvu. Na Tahiti a v celé Polynésii, stejně jako na Havajských ostrovech je koryféna všeobecně známa pod názvem mahimahi.

Ve francouzštině se nazývají coryphěne, coryphěne commune, daurade coryphěne nebo coryphěne-dauphin, v angličtině, nebo spíše v americké angličtině dolphin, pompano a dorado. V Itálii byla koryféna pojmenována lampuga, ve Španělsku llampuga, v Řecku kynigos a třeba v Chorvatsku pučinka.

Oba druhy se od sebe liší především dosahovanou velikostí, která může být u koryfény velké až dva metry, kdežto u koryfény malé sotva jeden metr. Nápadný rozdíl je také v maximální výšce těla, která nastupuje u koryfény velké hned za hlavou, zatímco u koryfény malé asi v polovině délky trupu.

Téměř pravidelně je však koryféna malá zaměňována s malými exempláři nebo samicemi druhu koryféna velká. Oba druhy se také rozlišují podle počtu paprsků hřbetní ploutve (58-66 u Coryphaena hippurus a 52-59 u Coryphaena equiselis). Tělo ryby má protáhlý tvar, je silně bočně zploštělé a u koryfény velké se směrem k ocasní ploutvi stejnoměrně zužuje.

Tlama je široce rozštěpená a vyzbrojená malými zuby. Mlíčáci mají výrazně klenuté čelo, které odstupuje téměř kolmo od konce horní čelisti po celé její délce. Charakteristická je velmi dlouhá hřbetní ploutev, která odstupuje prakticky na kolmici oka a táhne se až k ocasní ploutvi. Břišní ploutve jsou umístěny hned pod prsními, řitní ploutev je poměrně dlouhá a tvoří asi plovinu délky hřbetní ploutve.

Ocasní ploutev je hluboce vykrojená jako u všech výborných plavců. Koryféna dokáže provést výpad na kořist , který může dosáhnout rychlost až 80 km/h. Zbarvení ryby, žijící v průzračném a třpytivém prostředí, je velmi obtížné popsat. Boky, pokryté drobnými šupinami, hrají směsicí měnícího se kovového lesku, kde se zlatá střídá s kovově modrou a zelenou, navíc jsou posety černými skvrnami.

Barva břicha přechází od zlatožluté po stříbřitě bílou. Hřbet je temně modrý, řitní ploutev duhově žlutá. Po vytažení z vody a usmrcení ryba rychle ztrácí lesk a barevné odstíny během několika sekund tmavnou na žlutě šedou s cínovým odleskem.

Koryfény jsou pelagické ryby, které nalezneme ve všech tropických, subtropických a teplých mořích světa. V Atlantiku v některých letech vytahují až do zeměpisné šířky Nového Skotska v Kanadě. Jižní hranici rozšíření zřejmě označuje Rio de Janeiro. Koryfény jsou velmi hojné v Mexickém zálivu a v Karibském moři, stejně bohatý je jejich výskyt i ve středoamerických vodách Pacifiku.

Ve velkém množství je nalezneme také v Japonském moři a v oceánských oblastech Polynésie, v Indickém oceáně se hojně vyskytují v oblasti Cejlonu a Seychelů. Ve Středozemním moři nejvíce koryfén objevíme v oblasti řeckých ostrovů, Baleárů, Korsiky a Malty. Koryfény jsou typické ryby horních vrstev mořského sloupce.

I když lokality jejich výskytu se téměř vždy nacházejí nad velkými hlubinami často přesahujícími 1000 m. koryfény obývají pouze povrchovou vrstvu vody do 30 m pod hladinou. Žijí a loví v hejnech v počtu několika exemplářů až několika desítek kusů. Koryfény jsou fantastičtí dravci, kteří jsou schopni svým způsobem lovu soupeřit i s tuňáky.

Jejich fantastická rychlost jim umožňuje lovit létající ryby, které pravděpodobně představují ve všech světových oceánech nejoblíbenější kořist koryfén. Samozřejmě se živí i makrelami, sardelemi a dalšími menšími rybami, v jejichž hejnech dokáží nenasytně lovit.

Častou kořistí koryfén se také stávají kalamáry, kteří za soumraku stoupají k mořské hladině. Koryfény se s oblibou zdržují v blízkosti předmětů plovoucích na hladině, protože na tato nouzová plavidla se často přichycují krabi a krevety, které tyto ryby zvláště přitahují.

V Sargasovém moři prakticky všichni rybáři vědí, že v blízkosti trosek (kmeny stromů, plážové matrace, dřevěné předměty, chaluhy a podobně) plovoucích nad modrými hlubinami s jistotou naleznou hejno koryfén na lovu. Kromě toho je pravděpodobné, že ryby nevyhledávají tyto plovoucí předměty jen z potravních důvodů, ale také kvůli úkrytu.

Koryfény zřejmě patří mezi nejžravější ryby oceánů vůbec, které jsou snad neustále při chuti. Bezhlavě se vrhají na první nástrahu, kterou jim rybář bezděky nabídne, přestože tato nástraha je většinou určena pro mečouna, tedy pro rybu desetkrát až dvacetkrát větší než koryféna. Koryfény se ale také samy stávají kořistí velkých dravců.

Rada ichtyologů je přesvědčena, že koryfény jsou ryby s vůbec nejrychlejším růstem, což by vysvětlovalo i jejich nenasytnou žravost. V akváriu Marineland v Miami byl umístěn mlíčák koryfény, který měl při ulovení v moři hmotnost 0.5 kg a za pouhých 8 měsíců dosáhl v tropické nádrži hmotnosti 16,3 kg.

V Japonsku dělali pokusy s růstem těchto ryb v klecích. Ryby, které při ulovení v moři měřily 35-45 cm, dosáhly po šesti měsících délku kolem jednoho metru. Podle většiny specialistů se také jedná o ryby krátkověké, které jen výjimečně dosahují vyššího věku než čtyři roky. Ze vzorku 500 exemplářů dospělých ryb ulovených u Floridy pouze u 11 kusů šupiny ukázaly, že ryby překročily věk dvou let.

Tento fenomenální růst koryfén a vynikající kvalita jejich masa, které je považováno za jedno z nejlepších, podněcuje umělé chovy po celém světě. V přírodních podmínkách rozmnožování zřejmě probíhá během celého roku a ryby pohlavně dospívají velice brzy, již ve stáří několika měsíců (od 20 cm délky).

Většina ryb, zejména v tropických vodách, se vytírá dvakrát do roka. Jikry jsou malé o průměru 1,2-1,6 mm a jsou pelagické. Ideální teplota pro inkubaci jiker bude pravděpodobně 24-25 °C. Plodnost druhu je extrémně vysoká, někteří autoři napočítali u osmikilogramové jikernačky až 6 miliónů jiker.

Migrace těchto ryb jsou velmi málo prozkoumané, ale často se zdají být spojeny s pohybem předmětů plovoucích na hladině. Tak například v Golfském proudu byly sledovány migrace mladých koryfén až na vzdálenost kolem 400 km, které se přemísťovaly společně s plovoucími rostlinami ze Sargasového moře. Je také citován případ označkované ryby, která sledovala plachetnici na vzdálenost 1690 km.

Prakticky všude na světě, na Baleárech jako v Japonsku, na Maltě stejně jako na Filipínách nebo na Tahiti, rybáři již před staletími a v Pacifiku možná již před tisíciletími věděli, že plovoucí předměty na hladině přitahují koryfény a koncentrují je do jednoho místa.

Proto se k jejich lovu využívají takzvané „vnadící“ vory z bambusu, korku, dřeva nebo listů kokosových palem. Je zajímavé, že koryfény se ve stínu těchto vorů udržují až do poslední chvíle, dokud není na udici nebo do sítě ulovena poslední ryba. Ryby také nejsou nijak plaché při setkání s lodí.

Často se uchýlí pod její trup a hltavě skočí na první nabídnutou nástrahu. V některých oblastech těmito tradičními způsoby lovu dřívějších generací stále loví i dnešní rybáři. Ani při vysokém komerčním rybolovu není koryféna na cestě k vymizení, za což nepochybně vděčí svému takřka kosmopolitnímu rozšíření a úžasné plodnosti.

Koryfény jsou uloveny nejčastěji náhodně při lovu tuňáků, mečounů a jiných velkých ryb. Ve vodách s výskytem mečouna je koryféna rybou, která někdy zachraňuje rybáři reputaci a v každém případě zpestřuje monotónnost vláčení na velké mečouny.

Někdy se však koryfény objeví v takovém počtu, že se stávají nechtěným úlovkem, protože likvidují vzácné nástrahy, které jim nejsou určeny a neodpovídají jim ani velikostně. Start ryby po záseku je nepředstavitelně prudký a v akrobacii se jí vyrovná pouze tarpon. I v boji však využívá pouze povrchové vrstvy vody, zřejmá averze ke chladné vodě jí zabraňuje táhnout více do hloubky.

Sending
Ohodnotit článek 1-5 hvězdičkami 0 (0 votes)
Hola
  • Sdílet s přáteli