Blog

Tak dneska si to rybičky spolu vyřídíme. Konečně!!! Dva měsíce už jsem nezavadil o šupinu, a to jsem u vody i třikrát týdně. Ale teď šťastnou ná­hodou nejen vím, kde jsou, ale i kde berou. Po posledním neúspěšném lovu jsem příští volno jel raději na hou­by. A tam mne ta šťastná náhoda potkala. Zahlédl jsem někoho, kdo nesl od tůňky u lesa dva kapry jako hrom.

V noci jsem nemohl ani dospat. Zdálo se mi o všech rybách, od mřenek až po velrybu a všechny jsem nakonec měl ve vezírku, který měl rozměry vzducholodi. Po probuzení jsem ochoten se smířit se zákonným úlovkem. Ale ty dva kapry si dnes chytím. S jejich jasnou představou jsem odemkl domovní dveře a rovnou do ní vrazil. Tedy do mlhy.

Do takové, že by se dala nejen krájet, ale pří­mo brousit. Navíc byla ještě tma. Mlha a tma dohromady, paráda. Má nedočkavost rázem zkrotla při představě, jak na svém mopedu „de Luxe“ bloudím v mlze po polních cestách, sem tam vyorávám brambory a marně hledám tůňku u lesa, kterou bych při nor­málním rozednívání okamžitě našel.

Ale takhle? Co teď? Nakonec ve mně zvítězila rybářská vášeň. A při představě nazlátlých šupináčů mi najednou bylo jasné, že na rybáře, zvyklého drsné přírodě, ofoukaného vichřicemi, zpevněného mrazem a otlučeného kroupami nebude platit ani tahle mlha. A tak jsem vyrazil. No, dneska už to mohu klidně při­znat.

Ta cesta nebyla jednoduchá. Mockrát jsem se ocitl v příkopě i za ním, zlomil jeden prut, ztratil vidlič­ky, utrhl si kapsu u vesty, vytrousil z tašky krmení a místo něho tam měl drny a hlínu z pole. Ještě že v té hlíně byly aspoň žížaly. Ale k té zaslíbené tuňce jsem se nakonec přece jen dostal. Od jistého okamžiku mne snad nějaký úhoří radar nasměroval přímo k vodě. A tak u ní stojím. Sice ji v té mlze nevidím, ale cítím ji.

Všemi póry těla vnímám její přítomnost a tělem se mi rozlévá nezměrná bla­ženost. Rychle rozbaluji pruty, a ouha. U delšího prutu chybí špička, která zůstala bůhvíkde. Nevadí, dnes na ně bude stačit i jeden prut. Vzá­pětí už nahazuji, na těstíčko, jen s malilinkou zátěží. Dopadnutí do vody není ani slyšet. Žádný div v ta­kové mlze. Ještě lehoučké čihátko a může to začít. A začalo. Vlasec vyletěl, ani jsem nestačil mrknout. Zásek, a nic.

Nono, holoubci, tak brzo jsem vás nečekal. Ale teď už mne nepřekva­píte. Nahazuji znovu a znovu vla­sec vyletěl jako blesk. Zásek, a zase nic. Tak co je to? Měním háčky za menší, v tom to asi bude. Po nahození jsem maximálně soustře­děn a připraven zaseknout při prv­ním pohybu vlasce. A už je to tady. Sekám přesně, teď tam musí být. Ale nic. Kroutím hlavou, měním háčky za ještě menší, prohlížím je, jsou per­fektní. Znovu nahazuji, nic.

Zkou­ším to po páté, po desáté, dva naváz­ce, a tak pořád dál. Zkouším všech­no možné. Původní klid jsem dávno ztratil, uši mi hoří, záda mám mokrá. A rybu ne a ne ulovit A přitom jen to nahodím, už je záběr. To by se jeden zbláznil. Po dvou hodinách jsem zralý na infarkt. Kruci, jak je to možné? A náhle přišlo vysvětlení. Mlha se zvedla a já koukám, a svým očím nevěřím. V místě, kde chytám, vybí­há tůňka v takovou úzkou nudli.

Tři metry proti mně je druhý břeh. A na ten jsem to celou dobu házel a tam mi to zobali vrabčáci. Pokud tomu někdo nevěří, jeho chyba. Jen musím ještě dodat, že ti dva kapři, kteří mne tam nalákali, patřili hajnému, který měl poblíž há­jovnu a od kohosi je dostal. Doma ve vaně mu „klempírovali“ a tak si je dal do té tůňky zrekreovat. Jinak tam byli jen čolci. Tak „Petrův zdar. A pozor na mlhu! Tady vidíte, co všechno se v ní může stát.