Kos Pepík

Každý ctitel našeho sportu má svůj oblíbený rybník, řeku nebo místo, kde si po práci v klidu sedne, rozbalí své nádobíčko a těší se, že právě tento den přijde ten očekávaný kapitální úlovek. Pochopitelně s příchodem večera odkládá svůj sen na další dny, a tak mu zbude pro toto odpoledne pár neopakovatelných zážitků s pozorováním krajiny, vody a rákosí. Spokojeně odchází domů se šuměním větříku v uších, a těší se na příští sobotu nebo neděli a na pěkné posezení v přírodě.

V tom je neopakovatelné kouzlo rybařiny, a když navíc opravdu přijde pěkný kapřík, cejn nebo pár zlatých línů, jé spokojenost úplná. Nedaleko mého bydliště mám docela malý sportovní rybníček, ukrytý v pískovcových skalách a lemovaný staletými borovicemi a smrky.

Sem jezdím nejraději pro krásu okolí, poměrně dobrou zarybněnost a v jarních a podzimních měsících úžasný klid. Schází se zde parta rybářů, které jsem nikdy neznal, ale dnes jsme dobrými kamarády, i když se náš vzájemný rozhovor omezuje na pozdrav při příchodu k vodě, a rozloučení, když odcházím.

Víme přesto o sobě dost, abychom si vzájemně pomohli, když se stane a ozve se to neočekávaně: Je tam, pojď mi pomoct s podbérákem! Bez dlouhých řečí běžíme třeba hned tři najednou, zdolanou rybu prohlédneme, pogratulujeme, poplácáme po rameni, abychom zase odešli ke svým prutům a těšili se z úspěchu jednoho z nás.

Vždyť ono dojde i na nás. A v této atmosféře začíná příběh s naším Pepíkem. Ještě jsem ho neznal byl jsem u naší vody asi podruhé, a již se představil. Usedl na pařez po starém smrku a vyzývavě hleděl, snad metr ode mne, na sáček s uvařenými kolínky. Začal jsem si ho všímat blíž.

Měl krásný žlutý zobáček, pěkný černý frak a vyzývavá očka. Prostě kos jak vymalovaný. Vzájemně jsme se pozorovali a snad ani já jsem nevěděl, jak naši známost začít. První jsem se vzpamatoval já, sáhl jsem do batohu s rousnicemi a vytáhl jednu z největších, pracně ulovených, na zahrádce v okurkách, skoro o půlnoci. S gestem, které mělo říkat na, ať jsme kamarádi!

V první chvilce jsem se bál, že rousnice, která dostala tak nečekanou svobodu, uteče. Měla k tomu velkou snahu a hledala okamžitě tu nejmenší skulinku v zemi. Kosák ale nezaváhal! Bleskově se snesl z pařezu k zemi a udělal konec nadějím žížaly. Neuletěl, ale usedl jen malý kousek ode mne a lákavě vyhlížel, kdy mu hodím další. Tak jsem to odpoledne přišel o pracně nachytané žížaly, ale získal jsem trvalého kamaráda.

Asi za týden jsem přišel k vodě a po obvyklém pozdravu jsem dal k dobru svou příhodu s kosem. No jo, to je náš Pepek! řekl rybář Prouza. Je specialista na kolínka obalená ve strouhance, a když má náladu, dá se i pohladit. Od toho dne jsme se s Pepíkem vídali každý týden. Já mu nosil kolínka, housku, uvařenou mrkev, a on trávil ty krásné hodiny u rybníčku se mnou a dělal mi společnost. Tak to šlo až do zimy. Když nastal s rybami konec a rybníček zamrzl, nezbývalo, než se opět těšit na jaro.

Celou Zimu jsem na Pepíka myslel. Jak se má, zda se mu něco nestalo, a tak jsem se dost trápil, že bych v době mrazu i sněhu mohli pro něho něco udělat. Až jednou jsem odjížděl na služební cestu, která vedla po silnici nedaleko rybníčka. Když jsem uviděl tu známou stráň, lesy a zmrzlou hladinu, na chvilku jsem se zde zastavil, vytáhl pečlivě zabalenou svačinu a běžel k rybníku.

A představte si, že na tom starém pařezu seděl, načepýřený, ale jinak v pořádku – Pepík. Rozbalil jsem housky, odmetl z kmenu sníh a položil před něho. Pomalu si kloval kousek po kousku. Tak se mi zdá, že ani nemáš moc hlad, pomyslil jsem si, a pak jsem to uviděl.

Hladem rozhodně netrpěl. Kromě mne zde bylo rybářů z naší party víc a zřejmě častěji než já. Na pařezu ležela pod popraškem sněhu mrazem ztuhlá kolínka, jablka, housky i kousek chleba. Na Pepíka prostě pamatovali všichni z nás i v zimě, a stejně jako já se těšili, až nás opět při rybaření potěší svou přítomností.

Sending
Ohodnotit článek 1-5 hvězdičkami 0 (0 votes)

Sdílet s přáteli