Rybí přátelství

Loňskou dovolenou jsem prožíval na Slovensku v blízkém okolí Liptov­ské Mary, pochopitelně, že s rybář­ským vybavením. Při jedné dopolední vycházce jsem nabrodil do středu říč­ky a nahazoval směrem ke břehům. Jak bývá obvyklé, uvázl jsem třpytkou za kořeny nad malou tůňkou. Protože se mi ji nepodařilo vytřepat, postu­poval jsem dost ostře ke břehu, kde jsem chtěl zaseknutý trojháček uvol­nit.

Při manipulaci jsem ucítil, že se něco dotklo mé nohy, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jsem předpokládal, že je to pravděpodobně kus silnější větve, unášené proudem. Při druhém dotyku jsem se zběžně po­díval a automaticky chci sáhnout na tmavý předmět, který se dotýká mé nohy, abych ho vyhodil na břeh. V tom jsem ale zjistil, že to není vě­tev, ale pstruh aspoň padesát centi­metrů dlouhý a podle odhadu mohl mít i dobře přes kilogram.

V první chvíli jsem byl trochu vyveden z míry, již proto, že pstruh byl na hřbetě vel­mi tmavý a téměř černý. Okamžitě jsem si vzpomněl, že nepřirozeně tmavé ryby bývají převážně slepé. Protože pstruh nejevil potřebu zmi­zet z mé blízkosti, využil jsem této příležitosti a po dobu, kdy se dotýkal mé broďáků, jsem si ho podrobně pro­hlédl. Byl skutečně slepý a šlo pravdě­podobně o napadení očí motoličkou. To není nic tak vzácného, ale překva­pilo mne, že byl ve velmi dobré fy­zické kondici.

V dané chvíli by bylo snadné ho opatrně uchopit rukou ne­bo nabrat do podběráku. Pohnul jsem trochu nohou, pstruh odjel asi metr a opět se zastavil. Chtěl jsem se k ně­mu znovu přiblížit, ale vlnění vody ho varovalo a odjel dál, až se ztratil v proudu. Toto zvláštní setkání mi vrtalo hlavou a tak jsem se stále k to­muto úseku říčky vracel, uvidím-li opět tohoto pstruha. A vyplatilo se to.

Skutečně jsem druhý den uviděl v hlubší vodě, jak stojí těsně nade dnem a přímo vedle něj byl druhý pstruh asi čtyřicet centimetrů dlouhý. Při pohybu zdravého pstruha jej ne­vidomý pstruh následoval, a to tak, že se téměř dotýkal jeho těla. Pokou­šel jsem se pstruhy ulovit, ale bez úspěchu. Podařilo se mi pouze to, že můj přílišný zájem vylekal pstruha, který normálně viděl, a ten odjel.

Ale ne tak, jak to má mnohý z nás v po­vědomí, ale zvolna, aby mu jeho druh i při poměrně rychlých pohybech sta­čil. Tento až dojemný případ jsem si ověřil ještě několikrát v dalších dnech, kdy jsem nacházel tyto dva pstruhy vždy spolu. Tmavá, slepá ryba byl pstruh duho­vý americký, podle tvaru hlavy jikernačka, a druhý byl pstruh obecný, je­hož pohlaví jsem nemohl určit, neboť mi nedopřál se k němu přiblížit a v prudké vodě, i když velmi čisté, se nedaly určující znaky identifikovat. Přemýšlel jsem o tom, jak se tyto ryby od sebe oddělily.

Došlo k tomu pravděpodobně tak, že při uváznutí třpytky, kterou se mi nedařilo vypros­til, jsem ostře vykročil ke břehu a šlápl do těsné blízkosti toho zvláštní­ho páru. Pstruh, který viděl, se v pu­du sebezáchovy oddělil od svého part­nera a bleskově odplul. Slepý druh se nemohl orientovat a mou nohu pova­žoval v první chvíli za svého druha. Proto se přiblížil tak, že se dotýkal mých broďáků svým tělem. Když zjistil svůj omyl, odplul. Zdravý pstruh pak slepého opět vyhledal a potom společ­ně odpluli na své stanoviště, kde jim voda přinášela potravu.

0.0
Sending
Ohodnotit článek 1-5 hvězdičkami 0 (0 votes)

Sdílet s přáteli