Jak sem se málem stal pytlákem

Jsem přesvědčen, že každého rybáře někdy popadne pokušení zachytat si někde v zakázaných vodách, a to zvlášť, když to jinde nebere. Tomuto pokušení jsem podlehl kdysi i já. Byl jsem na chalupě u kamaráda v Jižních Čechách. Od rána do večera jsme chodili na ryby k blízkému rybníku, ale kromě plotic jsme nezavadili o pořádnou rybu. Když už jsem si v duchu říkal, že je lepší chodit za ženskýma, tak ke mně přistoupil kamarád Pepa.

Tvářil se jako šéf nějakého gangu a tajemným hlasem povídá: „Vím o fleku, kde jsou candáti jako hovada a kapři, že ti pětadvacítku vlasec přetrhnou ani nemrkneš. Má to ale jeden háček, musí se tam lesem po tmě a ještě přes plot. Nechtěl jsem s tím nic mít, ale pořád jsem na to musel myslet. V noci jsem měl sen, ve kterém se odehrával dramatický boj se sumcem, který mě tahal i s prutem po jezeře a nakonec jsme ho s kamarádem zdolali.

Druhý den jsem šel za Pepíkem a povídám: „Josef, večír jdeme.“ Zajel jsem do města, zakoupil prvotřídní vlasec a namotal ho na navijáky. Ty jsem připevnil na dva pruty, které jsem používal, když jsem neměl klacek na čeřen. Bylo by z nich dobré bidlo na skákání o tyči. Večer přišel Pepík a začal mě poučovat, že se mám teple obléci, jelikož bude asi zima a taky, abych nezapomněl na gumáky, kdyby náhodou pršelo.

Hlavně, aby všechno oblečení bylo tmavé. Když jsme v deset hodin vycházeli, připadal jsem si jako rozvědčík, který dostal za úkol v nepřátelském týlu vyhodit do vzduchu most. Vždycky jsem si totiž myslel, že v dnešní civilizované době nemůže člověk zažít nějaké dobrodružství, při kterém jde i o život, ale příští minuty mě přesvědčily, že jsem se hluboce zmýlil.

Pochodovali jsme nočním lesem, a protože jsem neznal cestu, šel jsem těsně za Pepíkem. Ten občas zastavil a já jsem do něho s rachotem naboural. Vysvětloval mi, jak mám našlapovat, abych nedupal a hrozně mu vadilo moje funění. Ono se řekne nesmíš funět, ale mám devadesát kilo a dobrých čtyřicet kilo jsem nesl na zádech ve vaku. Všechny nástrahy, celtu, ohromný sak, skládací vylovovací hák, sekeru, provaz a samozřejmě svačinu, kterou nebudu raději ani popisovat.

„To by funěl i trénovanej atlet,“ utěšoval jsem se a pochodoval odhodlaně dál. Náhle se Pepík zastavil a povídá: „Zrada!“. Podíval jsem se dopředu a vidím, jak mezi stromy problikává záře od táboráku. „Co to má znamenat?“, nechápal jsem. Pepík mně prozradil, že tam mají chatu myslivci, ale že je tady nikdy předtím neviděl. Pak začal nahlas přemýšlet, co dál. „Po pravé straně teče potok, je dost hluboký a po tmě bychom ho nepřebrodili.

A po levé straně je prudká stráň plná stromů a kamení. No nedá se nic dělat, půjdeme strání,“ rozhodl velitelsky a vykročil do stráně. Vyškrabali jsme se asi třicet metrů do vršku načež Pepík rozhodl, že to už stačí a nyní se budeme muset proplížit jako šelmy okolo ohně. Jako rys se začal prodírat mezi smrčky. Já se prodíral hned za ním, sice ne jako rys, ale jako nějaká velká šelma určitě.

I když tím, zda je hroch velká šelma, jsem si zase tak jist nebyl. Mé myšlenky za chvíli přemohl strach. Byli jsme tak blízko u ohně, že jsem rozeznával jednotlivě postavy. Bylo vidět, že myslivci oslavují vydařený hon, neboť někteří ze samé radosti sotva stáli na nohou. Když už jsem si myslel, že všechno dobře dopadne, ozval se hrozný rachot. Pepík, který byl kus přede mnou, se kutálel ze stráně, narážel do smrčků, uvolňoval tělem kamení a hrozně funěl, jak se snažil vyškrábat zpátky nahoru.

Vtom jeden z myslivců zařval: „Zvířata, utekla z obory!“ Že byla o kus dál obora jsme ovšem nevěděli. Do lovců vjela nečekaná energie, chopili se svých zbraní a sháněli se po baterkách. Praštil jsem sebou na zem, ale hned jsem si uvědomil, že v černém gumáku, který jsem měl na sobě a ještě ke všemu vleže musím opravdu připomínat statného kance. Také jsem se jako kanec, kterému jde o život, cítil, vyrazil jsem ze svého úkrytu a v běhu jsem s hrůzou očekával, kdy se mi do zadku zaryje kulka z pušky některého z lovců.

Najednou jsem si uvědomil, že slyším nějaké vrčení a vzápětí mě něco strhlo na zem. To už jsem věděl, co se stalo. Jak jsem před chvílí ležel, tak se mi vlasec jednoho z prutů zamotal do větví a při běhu se odmotával z navijáku. Že to budu já,  kdo bude toho večera testovat brzdu mého navijáku, jsem vážně nečekal. Pak se na vlasci udělala smyčka a silná čtyřicítka mě strhla na zem.

Byl jsem úplně vyřízený, před očima se mi dělala bílá kola. Snažil jsem se vlasec přetrhnout, ze všech sil jsem s ním škubal, ale marně. Dosáhl jsem však toho, že myslivci byli úplně vyjevení. Škubal jsem totiž s větví, u které jsem před chvílí ležel, ta upoutala jejich pozornost a všemi baterkami svítili na to místo. Viděli větev, která sebou křečovitě škube, jako by se chtěla ulomit a nejde jí to.

V tu chvíli si jistě mnozí z nich říkali, že už nikdy nebudou pít. Využil jsem zmatku, který nastal, a omotal jsem si vlasec kolem těla a rozběhl se ze stráně dolů. Vtom se vlasec přetrhl a já už neběžel, nýbrž letěl střemhlav. Přistál jsem v nějakém křoví, kousek od kamaráda, který tu na mě čekal. Pepa mě popadl za ruku a táhl rychle pryč.

Po chvíli jsme opět klidně pochodovali nocí a brzy jsme dorazili k nějakému plotu. Nahoře byl obalen ostnatým drátem. „Tady to nepřelezeme, povídá Pepa a táhl mě podél plotu k vratům, které sloužily zřejmě jako vjezd pro lesní stroje. Byla to ohromná plechová vrata ze dvou dílů, nahoře opatřená ostnatými dráty a hroty. „Já se opřu o vrata, aby nechrastila, a ty polezeš první,“ oznámil mi Pepa a opřel se o vrata.

Já jsem se s námahou a za vydatné pomoci kamaráda vyhoupl nahoru, dal jsem nohu mezi hroty, přidržel se sloupku, který byl vyšší než vrata a stoupl jsem si. Ale co to, měl jsem najednou pocit, jako když mi jednu nohu někdo drží na vratech. Otočil jsem se ve vzduchu hlavou dolů a zůstal jsem viset za nohu na vratech.

Pepík byl v minutě u mě, popadl mě za ruce a škubal se mnou jako pominutý. Nohavice zachycená na hrotu držela pevně, zato vrata vydávala zvuky, jako když se blíží pořádná bouřka. „Dneska určitě všechna zvěř i myslivci nevylezou ze svých úkrytů,“ poznamenal jsem suše, načež se Pepík začal chechtat jako blázen.

Naštěstí nohavice přece jen povolila a já jsem sletěl po hlavě do kopřiv. Pokračovali jsme dál. Měsíc svítil, obloha byla plná hvězd a vtom se před námi objevila hladina rybníka. Úplně vyčerpaní jsme došli ke břehu a praštili sebou do trávy. Chtěl jsem rozmotat pruty, ale nezvládl bych to ani za světla.

Cítil jsem, jak mě přepadá spánek. Dříve než jsem usnul, zaslechl jsem Pepíkovo chrápání. Probudila mě hrozná zima, třásl jsem se po celém těle. Najednou jsem si uvědomil, že je světlo, a že bychom se měli vrátit. Chtěl jsem vzbudit Pepíka, ale vtom jsem uslyšel kroky. Krev se mi zastavila v žilách. Podíval jsem se tím směrem a uviděl jsem muže, jak kráčí přímo k nám.

Přes rameno měl pouzdro, zřejmě na pušku proti pytlákům. „To je konec, pomyslel jsem si, „vstávej, zdrháme!“ Vrhnul jsem se na Pepíka a začal ho budit. Pepík vyskočil a chtěl utíkat, když si uvědomil, že má na břehu batoh a pruty. Rozběhl se tam, zakopl o kámen a sletěl rovnou do rybníka.

Posadil jsem se na zem a odevzdaně, jako pachatel přistiženy při činu, jsem čekal na zákrok spravedlnosti. Pepík se zatím po čtyřech hrabal z vody, obaleny bahnem a řasami. To už byl hlídač u nás. Najednou se stalo něco, co nám oběma vyrazilo dech.

„Nazdar, mládenci, co tady blbnete, vždyť si plašíte ryby, měli jste alespoň záběr? Já už tady tvrdnu cely týden a nevytáhl jsem ani čudlu. Myslel jsem si, že když se tady dřív nesmělo chytat, že tu budou ryby samy skákat na háček. Jó, když to nebere, tak to nebere nikde.

Letos, když tady povolili chytat, tak se tu vytáhlo ze začátku pár kaprů. Od té doby jako když utne. Čemu se tak řehtáte, vy jste se zbláznili! Pak si lidé nemají myslet, že jsme my rybáři blázni.“ Sundal z ramene pouzdro, vyndal z něho pruty a šel si nahodit pořádný kus od nás.

Sending
Ohodnotit článek 1-5 hvězdičkami 5 (1 vote)

Sdílet s přáteli