Blog

Jedu z práce autobusem a hledím do krajiny, která byla i přes špinavé okno podzimně barevná, prozářená odpoledním sluncem a profouknutá větříkem. Právě si v duchu sestavuji pořádník úkolů, které budu muset dnes stihnout. Něco k večeři, vyzvednout kabát v čistírně a uklidit v garáži, když do mne někdo neomaleně rýpne.

Otočím se a zírám do ošatky vousů: Karel! Tož ahoj, ogaro, praví po moravsku, nebot je Valach. Jestli by si dneska jél na lipánky? V podvědomí slyším silnou detonaci. Právě explodovala čistírna, neuklize­ná garáž, pomyslím si. Ostatně, ruku na srdce, i to cosi k večeři je ohro­ženo.

Lipani, nebo chcete-li lipánci, jak jim s Karlem ve chvílích duševního blaha říkáme, to je naše rybářská lás­ka. Láska, která přišla až ve věku, kdy chlapům řídnou vlasy a šedivějí vou­sy. A to vám řekne každý, kdo něco ví o životě, že tyto lásky bývají ob­zvlášť těžko zvládnutelné.

Vypukla dnem, kdy byl u mne na chatě báječný kamarád, kterému jsme v dávných dobách studií říkali Tavák. Zašvihal proutkem, lehkým jako vá­nek, a posadil titěrnou mušku měkce na hladinu. A protože věděl kterou, kam a jak, neboť muškaření ovládl ja­ko málokdo, vytáhl přímo pod mojí chatou tři lipánky takřka z jednoho místa.

Tedy lipánky, do čtyřicítky jim chyběly dva nebo tři centimetry. Po­tom vylezl na břeh a povídá. Já končím. Ale ty bys ještě mohl chytat! A strčil mi do ruky svého šejkspíra. Vkročil jsem tehdy do řeky a na­jednou vidím, že se po její hladině ve­zou desítky jepic a mušek, jako lidič­ky na schodech metra.

Lipani je ne­hlučně sbírali a udělali v řece najed­nou tolik koleček, že to připomínalo začátek letní přeháňky. Stál jsem v řece, oháněl se Tavákovým drahým prutem a moje oranžo­vá jepka byla hned tu na olši, hned tam na vrbě. Když jsem se náhodou trefil na hladinu, lipánci ji ochotně sbírali, jako by věděli, že jim z mé strany nehrozí nebezpečí.

Potom jsem ale šťastnou náhodou jednoho zasekl. Na boj, který následo­val, nezapomenu. Lipan měl sílu a rod­ný proud, já jenom luk z okrového proutku a nahnáno. Brzy se však una­vil, položil se na bok a v celé své na­fialovělé kráse se nechal přitáhnout. Tavák se shýbl a svým podběráčkem na gumové kšandičce boj rozhodl v můj prospěch.

Tak to všechno začalo. Sehnal jsem si muškařský prut, šňůru, mušky, svěráček, spre­je a taky nůžtičky a pinzetu, jaké jsem viděl u Taváka pověšené na muškařské vestě. A teď stojím v autobuse, je říjnové odpoledne, slunce svítí a Karel šeptá: Tož co? Včil musí kolečkovat! Kroužkovat! Kolikrát ti mám říkat, že lipan kroužkuje. Když já mám koupit večeři hájím se chabě.

Večeřu, večeru, když přineseš dóm jednoho lipana, tož to není večera? Je a jaká královská! Dobrá, ve čtyři u tebe rozřeším s úlevou naše dilema a slyším Karla, jak mi uznale funí do ucha. Ve čtvrt na pět jsme na místě. Bo­ty, pruty, podběráky a chlebníky, ještě rychle zamknout auto. Klíče pečli­vě schovávám do kapsy krátkého pra­covního kožíšku, který mám letos prv­ně na sobě, a to jen proto, že meteo­rologové tvrdí, že v místech s vyjasně­ním bude možnost přízemních mrazí­ků.

Karel se hned žene dolů pod jez. Má tam prý rande s lipanem, dobrých čtyřicet. Zůstávám hned pod lávkou a chys­tám se přivázat mušku. Z chlebníku vytahuji nůžky a pinzetu na špagátku a chci si je přivázat k obvyklé kapse, jenže chyba! Zapomněl jsem, že mám kožíšek, který nemá takové šikovné kapsy na hrudi, jako moje stará, za­sloužilá rybářská bunda.

Nezbývá mi tedy nic jiného, nežli je přivázat na popruh od chlebníku. Opatrně brodím doprostřed řeky a začínám házet. Při každém rozmachu se nůžky s pinzetou ozvou: Cink, cink. Prochytávám úsek, který mám po ruce (cink, cink…), potom sejdu do hluboké vody. Opatrně cink, cink, jenom si nenabrat! Voda je už jako led!

Znovu házím a znovu cinkám jako ruská trojka. Zatím nikde nic, vůbec nic, žádné kolečko, jenom to cink, cink, k čertu! A najednou to známé, tiché a něžné kolečko. Ne, nezabral, ale sbírá. Jenže o pár metrů dál, tam nedopravím mouchu, aniž by „nezařezala“ vodu. Po­kouším se udělat další krok, znovu cink, cink a honem zpátky, vody je moc.

Cink, cink ozývají se nůžky s pinzetou do mé úporné snahy doho­dit dál. Tak, už je toho dost. Rychle odvazuji tyto proradné nástroje a strkám je do kapsy (první chyba). Po několika dlouhých minutách snahy dostat mouchu do blízkosti kroužkujícího lipana, jsem dosáhl pou­ze toho, že mi dvakrát váhavě po mušce vyjel, ale nic víc.

Budu tedy měnit. Sáhnu do kapsy pro nůžky. Nahmátnu provázek, kterým jsou spo­jeny s pinzetou a zatáhnu (druhá chy­ba). Z kapsy sice poslušně vyjely nůž­ky s pinzetou, ale s nimi klíče od au­ta. Ty ovšem nebyly na provázku, tak­že žbluňkly do vody těsně vedle mojí pravé boty (třetí chyba).

Voda byla čistá, takže jsme na sebe docela dobře viděli, já na klíče a klí­če na mne. Leželi pěkně vedle špičky mé pravé nohy a ješ­tě měly tolik drzosti, že se v záři za­padajícího slunce Selmovsky blýskaly. Udělám opatrný úkrok pravou nohou, ale zrada! Rychle nohu zpátky, klíč­ky se v odkrytém proudu několikrát převalily. Plně na mne dolehla tíha odpovědnosti za vývoj další situace.

Karlééé! Snažil jsem se řvát. Karléééé! Nic. V odpověď mi v dáli šuměl, cá­kal jez. Uvědomil jsem si, že za předpokladu, že chytá pod jezem, je mé řvaní zbytečné…Co teď? Spásná myšlenka! Na břeh je to asi tři metry, to dohodím. Napřed letí prut, potom nůžky s pinzetou, dále podběrák (čtvrtá chyba!)

Potom další věci v pořadí: chlebník, čepice, koží­šek, silný svetr, na kterém jsem měl šle. Ty jsem na břeh nehodil, pouze jsem je sesmekl s ramen, přímo do vody, ve které jsem stál (pouhá ma­ličkost). Zbýval jsem já ve flanelové košili. Slunce se přehouplo za les a já si uvědomil, že se meteorologové tento­krát nezmýlili.

Nastupoval přízemní mrazík. Vyhrnul jsem pravý rukáv jak to šlo nejvíc, zatnul zuby a sáhl do le­dové vody. I když jsem se natahoval, až mi v páteři hrozilo hexnšůsem, ke klíčům jsem nedosáhl. Pomalu jsem modral zimou. Když jsem si vzpomněl na podběrák, který byl na břehu, šly na mne mrákoty.

V poslední vteřině před dokonalým zmrazením, jsem si uvědomil, že je na dosah kolem mě dostatek vrbových větví. Ulomil jsem větev s háčkem, kterou jsem potom bez dalších kompli­kací klíče vylovil. Na břehu jsem se rychle oblékl a prokřehlýma rukama v mrazivém sou­mraku jsem se snažil uvázat bílou můrku.

Chvála bohu jsem ji nahodil do míst, kde lipan kroužkoval. Sebral ji! Zasekl jsem. Ruce mě pálily a byly červené, jakoby se styděly, zatím co já nechápa­vě hleděl na rozvázaný uzlík na vlas­ci…No jo, když se daří, tak se daří.