Výprava za lipany aneb všude dobře doma nejlíp

Lákají vás daleké vody víc, než váš důvěrně známý revír? Zdá se vám protější břeh lepší než ten, ze krého pravé chytáte? Jo to přirozené, protože člověk vždy touží po něčem nepoznaném, tíže dostupném. Podívejme se ale, jak dopadla trojice přátel, která vyrazila za lipany na Oravu.

Bylo to v půli října, delší bezdešťové období slibovalo čistou vodu a tím i dobrý vliv. Když se ta trojice po cestě napříč celou Moravou blížila k moravsko-slovenské hranici, uvítala ji zkalená Bečva. Nad Bezkydami se válela těžká, černá mračna. Do myslí našich rybářů se vkrádaly pochybnosti, ba starost, zda nesprchlo i na Slovensku.

A sprchlo a pořádně, vždyť Orava byla rovněž zakalená. Neznečistila se ani po průchodu obvyklé vlny vody, vypouštěné na turbíny elektrárny v tělese hráze. S muškařením byl konec a rybáři litovali, že nemají náčiní k chytání na plavanou a pytlík krup, aby  se mohli dobře zabavit s ostroretkami! Co teď! Ze cestou přes Moravu nepršelo, navrhl jeden z trojice rybářů přemístit se na Moravici pod Kružberskon přehradu.

Na cestu a sehnání povolenek sice padne půl dne, ale přece jen bude naděje pěkně prožít den. Řečeno – uděláno. Ještě odpoledne prohazovali přátelé řeku a chytili několik mírových lipanů. Na ty ovšem nebyli zvědavi, jejich touhy mířily nad čtyřicet centimetrů.

Nic velkého nechytili ani den nato, třebaže voda vypadala slibně a den byl plný podzimní pohody. Dva nedějné víkendové dny byly ty tam, jen pro vidinu rekordních lipanů. Jeden z té trojice vyšel hned v pondělí na svou řeku. Jak mu připadala malá! Byla však krásná, ladně se vinula údolím vyšperkovaným zářivými podzimními barvami.

S jakou rozkoší se mu chodilo po lukách, na kterých dokvétaly ocúny. Dlouho se těšil ze vší té jemné, něžné krásy, jen lipani se neohlašovali – jsou nejrozmarnější z ryb. Po poledni však přišla chvíle, na kterou se čeká celé roky a která se třeba už nikdy neopakuje. Třebaže se neudělal ani kroužek, z ničeho nic zabral první lipan.

Divoce se vymrštil po mušce, která poskakovala na vlnách silného proudu, končícího v tajemné, houštím stromů chráněné tůňce. Rybář sotva zahlédl nazlátlý záblesk jeho boků. Ani nestačil zaseknout, ba nebylo toho ani třeba, protože divoká ryba uvázla na háčku sama. Lipan se držel dna, vzdorovitě potřásal hlavou a bránil se proudu.

To bylo štěstí, protože kdyby se byl dal trpně unášet vodou byl by určitě spadl s háčku. Boj byl dlouhý, napínavý, to víte, s malou muškou na dvanáctce se nedá moc spěchat. Konečně se unavená ryba dala vynést proudem na hladinu a rybář se rozechvěl napětím, protože teď šlo o všechno.

Za neschůdném břehu nebylo lehké rybu podebrat. Už byl lipan v podběráku, už ležel na břehu. Za několik okamžiků zabral druhý, zřejmě z téhož hejna. Rybář byl pro tu chvíli spokojen, potřeboval se uklidnit. Pak ulomil větvičku brslenu se zralými plody, upravil lovecké zátiší a zachytil tu krásu na fotoaparát.

Tato fotka bude vždy oživovat hmatatelnou vzpomínkou na jedinečný lov. Když povolilo vzrušení, zatoužil po třetí rybě. Ta se hlásila z tišiny na dolním konci tůňky, kroužek za kroužkem. Jenže jak tam nahodit, jak tam dopravit mušku, když nad vodou trčí pařáty napolo bezlistých větví, číhajících po muškách. Nezbylo než svěřit mušku proudu a věřit, že lipan sbírající hmyz s hladiny nepohrdne soustem unášeným vodou ve větší hloubce.

Podařilo se, lipan zabral napoprvé. Boj byl tentokrát zvlášť dlouhý, dramatický, ale zase zvítězila rybářova trpělivost, a zkušenost. S rozechvěním měřil rybář lipana, už na první pohled svého největšího. Čtyřicet devět centimetrů – padesát se poctivě naměřit nedalo. Podivuhodný lov skončil. Jak bylo vše postaveno na hlavu! Z daleké výpravy přijet takřka s prázdnem a teď si na své říčce, tak rychle zdolal tyto nádherné kusy. Takový lov se tak hned opakovat nebude, říká si rybář. A myslí na staré, pravdivé pořekadlo: „Všude dobře, doma nejlíp“.

 

0.0
Sending
Ohodnotit článek 1-5 hvězdičkami 0 (0 votes)
Tags:
Hola
  • Sdílet s přáteli