Vláďa je dobrý rybář. Snad jeden z nejlepších, kterého jsem poznal. Hodně jsem se od něho již naučil a snad ještě více mám u něho schováno na budoucí časy. Málokdy jsem prohloupil, když jsem ho poslechl. Líbí se mi na něm, že nedělá s ničím tajnosti, a také nedělá z rybařiny zbytečnou vědu, alespoň ne tam, kde není na místě. A přece má jednu chybu velkou chybu.
Pro mne je vzorem rybáře a vzor má být dokonalý, tomu nelze promíjet nedostatky a chybování jako kamarádovi, natož takovou pověru, že úhoři vylézají v noci z vody. Aby si někdo nemyslel o Vláďovi, že je hlupák, to zase ne. Neříká, že úhoři lezou do hrachovišť, a tam sbírají hmyz, ale i jeho tvrzení, že vylézají z řek, aby vyhledali jiné vody.
Vláďa totiž argumentuje jednak s údaji, že chytil úhoře v tůních, které nejsou spojeny s řekou ani za velké vody, i v rybnících, kam nikdy nebylo nasazeno monté. Ale hlavním důkazem je vyprávění prastrýce, dědova bratra. Ten nikdy nezapomene dodat, který jednou v noci napočítal pět úhořů, kteří se plazili rosnou trávou z řeky do dosti vzdálené tůně.
Když to říkal poprvé, zeptal jsem se, jestli za loukou nebyla hospoda. Rozzlobil se a nějaký čas se mnou nemluvil, a to musím podotknout, že Vláďa se jen tak nerozzlobí. Prastrýcovo vyprávění však nepřestalo být základním kamenem jeho teorie, a abych mu svou otázku neopakoval, od té doby dodával: „Počkej, jednou se přesvědčíš, a pak se nebudeš ptát, jestli byla vedle louky hospoda. Úhoř je Vláďovou rybou číslo jedna, a nejraději ho chytá.
Vypravili jsme se na úhoře i v jeden červnový den. Chýlil se již ke konci, rybáři co seděli pod námi již odešli. Je čas složit pruty. „Ještě pět minut,“ říká Vláďa, „aspoň jednoho dostat.“ Podívá se na hodinky a sáhne po prutu. „Ještě tři minuty.“ To je Vláďa, do posledního okamžiku věří.„Sliboval jsem si víc od dnešního večera,“ říká Vláďa, „voda je pěkně přikalená.“ „Možná, že dneska úhoři cestují po trávě do tůně, všiml sis té rosy?“
Máme složeno a pospícháme na vlak. Vidím, že Vláďa nějak zavrávoral, ruka s pruty mu vylétla do výše a v očích se mi zajiskřilo. To byla rána. „Podívej, podívej, podívej se,“ říká Vláďa téměř nepříčetně, „úhoř. Leze po trávě. Podívej se. Vidíš, že jsem měl pravdu!“ Nechci věřit svým očím. I ve sporém světle noční oblohy nemohu být na pochybách. Je to úhoř, a jaký!
Rychle jsem rozsvítil baterku. Úhoř klouže hladce trávou jako had. Stojím jako opařený a nechce se mi věřit, že je to opravdu pravda. „Teď by ses mi měl omluvit, za všechny své hloupé poznámky o užovkách a hospodách.“ Vláďova slova mne probudila z překvapení. Nenalézám sice jediný rozumný důvod, kterým bych vysvětlil přítomnost úhoře v mokré trávě, a tím vyvrátil nebo alespoň narušil přesvědčivost Vláďova důkazu.
Úhoře se Vláďa marně snažil chytit, ale ten mu nakonec utekl zpátky do vody. Vláďa pronesl něco o tom, že ti úhoři musí vylízat každou noc, protože není možné, že se tak dobře orientují. Příště je budeme chytat na souši, řekl Vláďa. Na což jsem mu odpověděl, že je to proti rybářskému řádu. Nechtěl jsem situaci vyhrocovat, protože nám jel vlak, a už tak jsme měli spoždění.
Na druhý den už nebyl na úhoře čas a celý červen nebylo dobré počasí na úhoře. Samozřejmě jsem nad tímto zážitkem neustále přemyšlel. Nevěděl jsem, jestli Vláďa celou situaci nenahrál, abych mu začal věřit. Při rybolovu s Vláďou jsem se k zážitku nevracel, abych ho zbytečně nevytáčel a nechtěl jsem se s ním přít. Raději jsem řešil s Vláďou vše možné kolem rybařiny.
Léto uteklo a přišlo září. Rozhodl jsem se, že si prodloužím víkend a vezmu si v pondělí volno. Zářijové rána byvají často doprovázený ranní mlhou, které bývá hlavně kolem vody nejvíce. Rozhodl jsem, že zkusím ráno kapříky na mé nedaleké vodě mé rybářské organizace.
Aby se člověk dostal k tomuto revíru, musí se to vzít po děravé polňačce. Šinul jsem to autem pěkně pomalinku, protože se všude valila mlha od vody. Měl jsem před sebou asi 500 metrů. V tom vidím, jak se cosi plazí zhruba pět metrů od auta v trávě. Vím, že je zde dost užovek, ale tohle určitě není had. A takhle brzy z rána? Úhoř! Okamžitě jsem zabrzdil a vyletěl jsem z auta.
Nebylo moc dotře vidět, ale úhoře jsem dosti rychle objevil. Ten okamžite zareágoval a sesunul se směrem do nejvyšší trávy, kde je odtok tohoto rybníku. Snažil jsem se ho chytit, ale vždy byl úhoř rychlejší než já. Nakonec se šikovně dostal do potůčku, kde se mě po proudu velice rychle zbavil. Úhoře jsem tedy nechytil, ale alespoň jsem se přesvědčil, že tenkrát to nebyla Vláďova práce.
To, že nejsem blázen jsem se přesvědčil i o pár měsíců později. Tento rok se měl mnou navštívený rybník vypouštět. Celá nádrž nebyla vypuštěna přes 30 let a bylo známo, že jsou v ní pěkný úhoři. Jaké bylo ale překvapení, když při samotném výlovu, jich bylo vyloveno jenom pár malých. Kam se všichni úhoři poděli, říkali si všichni?
Později se mi doneslo, že toho týdne bylo spatřeno spousty plazících se úhořů, kteří si to mašírovali do nedaleké říčky. Z těchto zážitků jsem nyní přesvědčen, že pro úhoře není přesouvání po souši žádný problém. Pokud se úhoři dokáží dostat až do sargasového moře, proč by se nedokázal přesunout po souši pár stovek metrů.
Ze sladkovidních ryb je jediný, který se dokáže i na souši pohybovat dále. Navíc mu kyslík nedělá žádný problém, oproti jiným druhům ryb. Bohužel samostatný chtíč úhořů je zkrátka silnější, a při cestě do Sargasového moře spousta úhořu zaplatí životem, protože překážek je prostě spousty. To vše, aby zajistil přežití svého druhu.
