Největší úlovek dědy Bártla

Děda Bártl byl považován za jednoho z nejvytrvalejších rybářů v okolí. Nikdo nechodil k vodě tak pravidelně jako on. Ráno sice nikdy nechytal, ale odpoledne úderem třetí hodiny poprvé nahodil a pak vydržel u vody až do setmění. Tak to bylo rok co rok, od jarního oteplení až do prvních mrazíků. Děda Bártl toho nechytil o nic víc než ostatní rybáři. Cejny, plotičky, jen občas mírového kapříka. Přesto v skrytu duše doufal, jako každý rybář, že se dočká té trofejní ryby.

Na podzim nepřetržitě týden pršelo a voda v řece stoupala. Jen málo rybářů se pokušelo o štěstí. Dědu Bártla to však nijak neodradilo. Ve starém gumovém kabátě denně sedával u vody. S pravidelností jen jemu vlastní nahazoval a vytahoval prázdné udice a vracel se domů bez úlovku. Jeho žena ho už ani nehubovala. Dobře věděla, že veškeré domlouvání by bylo marné. Koncem týdne pršet přestalo, ale šlo tolik vody, že drtivá většina rybářů usoudila, že chytat na takové vodě je čirý nesmysl.

Jen děda byl jiného názoru. Klidně, jako každý jiný den nahodil do kalné vody, upravil čihátka a pohodlně se usadil na malou skládací židličku. Za chvíli přišel k řece podobný vytrvalec jako on. Děda odpověděl na pozdrav jen pokývnutím hlavy. Rybář se posadil pár metrů nad ním za vrbovým keřem. Děda Bártl už přes hodinu pozoroval nehybné čihátko. Měl nahozeno blízko u břehu, protože uprostřed řeky ky byl silný proud a unášel nejrůznější věci. Děda se tak snažil vyhnout se planým záběrům klacků a trávy.

Najednou se čihátko na jednom prutu rychle rozjelo. Bez poskočení prudce vyjelo vzhůru a vlasec se tak napjal, až silně ohnul špičku prutu. Děda bleskurychle uchopil prut a zasekl. Odpor byl veliký. Zkusil přitahovat, ale bezúspěšně. Zkusil povolit, ale v rukou cítil stále velký tah. „Hergot, aby to byl tak fousáč, ujelo mu v rozrušení.

Rybář nad ním to uslyšel a podíval se na dědu. Viděl, jak zápasí s mohutně ohnutým prutem. Nechal svých udic a pospíchal k dědovi. Kruci, to musí bejt kus, vyhrkl. Děda Bártl neodpovídal, jenom zmítal udicí. Jen mu povolte, ať to neurve. Ten táhne jako vůl, procedil děda mezi zuby a povoloval. Za chvíli měl skoro prázdnou cívku. Zkuste ho zastavit, nic jiného nezbývá radil celkem zbytečně kolega. Děda zajistil cívku, ale tah byl pořád stejný. Přesto začal opatrně přitahovat.

Zdálo se, že to prut nevydrží, ale děda nepovolil. Náhle se vlasec rozjel do proudu. „Tak a teď to urve“, zklamaně prohlásil Bartlův společník. Děda držel pevně prut a sledoval vlasec. Ještě trochu povolil a smutně se díval v místa, kde tušil rybu. Náhle se v těch místech vynořilo něco modrého. „To přece není ryba,“ zklamaně konstatoval dědův asistent.

Bártl to také poznal, měl zlost, a tak vztekle odpověděl: Eště žes mě to řek, já bych myslel, že je to kapr na modro. Zkuste to dostat z proudu, je to asi nějakej kus hadru. Až to bude u břehu, tak to vytáhnem. Děda se snažil, ale hadr zůstával stále v proudu. Až když úplně povolil, odplaval k protějšímu břehu a zachytil se v olšinách. Teď to můžete klidně utrhnout, tam votuď to nedostaneme, prohlásil dědův společník a odcházel ke svým udicím Bartlovi však bylo líto celého vlasce. Šel po proudu a navíjel. Když byl naproti hadru, chtěl vlasec odříznout.

Podíval se pod olšičky a vytřeštil oči. Zdálo se mu, že z hadru trčí ruka. Chvíli se strnule díval a pak zavdal: Pojďte sem, ale rychle. Jeho společník si myslel, že děda potřebuje pomoc a rychle přiběhl. Bártl ukazoval třesoucí rukou pod keře. Podívejte, to je jako člověk. Pozorně se podíval a přeběhl mu mráz po zádech. Viděl zcela zřetelně voskově žlutou ruku vyčuhující z rukávu. Zpočátku nebyl schopen slova.

Co s tím budeme dělat? Já nevím, snad abysme zavolali policii. A co když to zatím odplave? Musíte to tady držet než přijedou, to se nedá nic dělat. To je nadělení, takovej malér, já bych se radši neviděl, hořekoval děda. Prosím zavoljte policii, co nejrychleji. Jak tohle budu vysvětlovat? Bartlův společník rychle vytočil policejní číslo. Netrvalo to ani čtvrt hodiny. Za okamžik pak viděl, jak poprotějším břehu přijíždí policejní vůz.

Támhle to je, kousek pod vámi, volal děda přes řeku a ukazoval rukou. Sledoval, jak policajti spěchají k místu hrůzného nálezu. Jeden z nich se prodral křovím a sehnul se k vodě. Malou chvíli se díval na „mrtvolu“, a pak ji jednou rukou lehce vytáhl. Dědovi bylo divné, jak snadno si s tím poradil, a zcela ho vyvedlo míry, když zaslechl z protějšího břehu smích. Ona není mrtvá, ptal se děda přes řeku a v jeho hlase byl údiv. Kdepak, za chvíli vám ji přivezeme ukázat.

Děda Bártl stáčel vlasec a stále, to nemohl pochopit. To sem blázen bručel, vynoří se z vody, takovou dobu tam leží a nakonec to mrtvola není. Vdyť jsem přece jasně viděl ty ruce. Netrvalo dlouho a přijel vůz s Bartlovým úlovkem. Tak se pojďte podívat, co jste chytil!!! Děda nejisté přistoupil k autu a nahlédl dovnitř. Uviděl dětskou postavu v modré teplákové soupravě, ale podivně splasklou. Ježišmarjá, vždyť je to dítě.

Ale dědo, uklidnili ho rychle, jen se pořádně podívejte, vždyť je to pana. Kruci a já se tak lek, odplivl si děda. A na co tak velký pany sou? Vypadá jako vopravdovej člověk. A jak se vlastně dostala do řeky? Na co je, to vám můžeme říct. Je to takzvaná Resuscitační Anička, jak říkají zdravotníci a slouží k nácviku umělého dýchání. Ale jak se dostala do řeky, to vám při nejlepší vůli neřekneme, vysvětlili mu. Děda Bártl ještě potom dlouho kroutil hlavou, ale nakonec byl rád, že ten jeho „největší úlovek“ byl gumový. Jistě potom ten životní úlovek také ulovil, ale žádný jiný už nebyl určitě tak slavný, jako ta „gumová Andula“.

Sending
Ohodnotit článek 1-5 hvězdičkami 0 (0 votes)
Hola
  • Sdílet s přáteli