Rybí zákon profesora Dejmla

Profesor Dejml vymýšlel nejrůznější stroje, složité programy, měl řadu pa­tentů a uznávaných vědeckých pouček, citovaných v učebnicích v nejrůznějších zemích světa. Prostě kapacita. A když byl na samém vrcholu tvůrčích sil, dostavila se nemoc, jako neodbyt­ný výběrčí daní. Mozek profesora Dejmla prostě vysadil.

Pan profesor by si mohl dovolit odjet kamkoliv na tomto světě, ale jeho lékař doktor Svojše trval na pobytu na venkově. Nařídil klid. Absolutní klid. Budete ry­bařit, vysedávat u vody, chodit na houby a číst detektivky! Nic jiného se nepovoluje, jasné? Ani jediná myš­lenka na počítače, techniku, matema­tiku. Zapomeňte, že něco takového existuje, jinak přijde konec. Konec všemu, rozumíte?

Doktor Svojše byl stejně dobrý lé­kař, jako profesor Dejml vědec. A na­víc byli přátelé. Proto mu zprostřed­koval podnájem v zapadlé polovesnici na celých šest měsíců. Řeka je za tímhle lesem, tůně támhle vzadu, co je ten březový re­mízek, asi půlhodinka pěšky, vysvět­loval děda, v jehož domku profesor Dejml bydlel. Krajina byla půvabná a vůně trav, pryskyřic a jehličí pro­nikala až do pokoje.

Profesor Dejml beze spěchu vybalil, rozvěsil věci ve skříni, vzal svou rybářskou výbavu a vyšel, neboť rozkaz zněl  všude pěš­ky. V kapse měl dvě žemle, co mu zbyly od svačiny, a ve vaku plechov­ku rousnic. Profesor Dejml vídal rybáře u ře­ky, ale nikdy k nim nic nepocítil. Po­važoval je za zaháleče, kteří hledí na nablýskanou vodní hladinu a ubíjejí marnotratně čas. A on je tady dnes na rozkaz. Podivná terapie …

Profesor Dejml došel lesní cestou až k vodě. A našel si příjemné mís­tečko, přirozený posed. Pařez pár kro­ků od břehu mu posloužil jako po­hodlné sedátko. Rozložil pruty, jak mu je pomohl připravit doktor Svojše, je­ho lékař a rádce. A začal rybařit. Poprvé nahodil. Samozřejmě příliš blízko. Rozmáchl se tedy znovu a dlouhý teleskop mu div nevypadl z ruky.

Udička se zachytila za větev nad hlavou. Aha. Musím nahazovat z druhé strany, řekl si profesor, když se mu podařilo utrhnout háček a zno­vu navázat jiný. Nešlo to příliš rych­le a nebylo to snadné. Ale konečně měl nastražené oba pruty. Jeden na vidličkách s čihátkem, druhý s leh­kým splávečkem nedaleko břehu. Rozdrobil kus žemle a hodil ji do vody. Drobečky plavaly na povrchu a rybičky, ne větší než malíček u ru­ky, o ně sváděly tuhé boje.

Je to moc lehké, usoudil profesor. Namočil žem­li, vyždímal, znovu namočil. A hodil ten kousek blízko splávku. Tentokrát návnada klesala ke dnu. Byl hrdý na svůj objev, pocítil uspokojení, že si dovedl poradit. V místech, kam hodil namočenou žemli, se udělal vír, voda se zatočila do oblouku a zase se hla­dina uklidnila.

Profesor s napětím sledoval splávek. Soustředil na něj takovou pozornost, že si ani nevšiml, že druhý prut ve vidličkách poskočil, jak čihátko vyletělo vzhůru. Ale když prudce zasekl, ryba už byla dávno pryč. Vlasec volný, háček prázdný. Vida, řekl si profesor. Opravdu jsou tu ryby. Trochu ho to překvapilo. A pak si zcela bezděčně všiml, že se splávek potápí. Honem chytil prut… ale brčko už zase plynulo po hladině. Ryba odešla s kuličkou, aniž se chy­tila. To by v tom byl čert.

Hra se splávkem a či­hadly ho úplně strhla. Jenže ryba by­la pokaždé rychlejší. Kuličku žemle stáhne snadno, uvážil po neúspěšné hodině. Dám žížalku, rozhodl se. Ani to nebylo jednoduché. Většinou ryba nástrahu stáhla, přetrhla nebo ji aspoň na háčku uvolnila. Teprve po několika marných pokusech pocítil, že táhne úlovek. Šlo to podivuhodně lehce. Když dostal rybku až ke bře­hu a zvedl ji k sobě, byl to karásek, který se vešel do dlaně. Ale měl ry­bu.

První úlovek ve své nové roli ry­báře. A to byl začátek velké vášně profesora Dejmla. Jeho tvář dostávala zdravější bar­vu a vrásky se vyplňovaly. Bytná va­řila chutně a vydatně, jak doktor Svojše přikázal. Večer, když se setmělo, vracel se od vody a usínal příjemně unaven vzduchem i pohybem. Hledal stále nová místa u řeky, navštěvoval tůňky za březovým remízkem, plné hladových okounků.

Procházel lesem jako závodní chodec, přesně odměře­nými, dlouhými kroky, už aby byl na místě. Objevoval se u vody s dochvil­ností apoštolů na radničním orloji ve chvíli, kdy už nebyla noc, ale ještě nezačalo ráno. Pozoroval vodu, v níž se koupalo probouzející se slunce. Po­zoroval ji, když do ní večer skanula jeho rudá slza. Zpod přivřených ví­ček číhal na hladinu jako šelma z křoví. A už přicházel na to, kdy a jak zaseknout, aby ryba skončila na háčku.

Pak napsal pohlednici svému lékaři a příteli: Doktore, dovolil jste mi číst detektivky. Nebaví mě. Smím číst ry­bářské učebnice? Pokud ano, kupte, co seženete a pošlete vše co nejrychleji. Váš Dejml.“ V pondělí napsal, v pátek dostal balík. A tak vysedával u vody a četl moudré rady, zkoušel popisovanou techniku, vařil těsta a připravoval ra­finované nástrahy.

Už věděl, jak na­líčit, aby ho nezlobily malé rybičky, a čekal si na pořádný úlovek. Mohl tedy číst skoro bez přerušení, proto­že velké ryby ho nijak nevyrušovaly. Měl čas i klid, aby pochopil, že dostat rybu je přece jen snadné, když člo­věk ví, jak na to. A protože byl člo­věk vědecký, měl smysl pro metodu i systém, rozhodl se, že začne zkou­mat rybolov.

Opatřil si tlustý sešit a popisoval jeho stránky zkušenostmi. Splávek, velká hloubka (2,5 m), žíža­la „na kalhotky“, konec proudu, tam, kde se voda stáčí do tůňky. Ráno 8.00 h, zataženo. Karas 0,56 kg. Zapisoval vše pečlivě, hledal opa­kující se situace, kdy ulovil rybu. Vě­řil pokaždé, že už to má, když dva­krát chytil kapříka stejným způso­bem. Ale pak zase nic.

A jeho sebe­vědomí zdrtil těžký stín pochybností. Jako by se reprizovala jeho vědecká minulost se všemi omyly a nezdary. Sen utrpěl však pokaždé porážku, když už se zdálo, že musí zvítězit. Sešit se plnil a plnil, ale konečná definice, zákon, jak zaručeně chyytit ry­bu, zůstával stále v temnotách.

Profesor zkoušel různá denní obdo­bí. Ranní úsvit i šerosvit západu. Hluboký večer, kdy začíná noc, ru­šená jen tlumeným třepotem ptačích křídel, kdy praská kůra stromů jako nemocné klouby. Profesorova odhod­laná tvář nesla známky vzrušeni, ja­ko když dokončoval velký matematic­ký objev. Přítomnost matemati­ky se mu neustále vměšovala do živo­ta.

Byl přesvědčen, že i rybí záběr se dá vypočítat, vykalkulovat předem, definovat jako fyzikální zákon. Když za ním několikrát přijel dr. Svojše, sledoval se zájmem profesorovo po­čínání a smál se jako blázen. Ale Svojše je rybář, jehož úspěchy jsou projevem štěstí. Kdežto Dejml chce jistotu. Vědecky odvozenou jistotu.

Vy jste nenapravitelný, profeso­re, řekl lékař, když zase odjížděl do Prahy. Vědce, jako jste vy, by snad ani neměli brát do organizace a vy­stavovat jim povolenky …A se smíchem mu tiskl ruku. Závra­tě zmizely a činka v profesorově moz­ku ztrácela na hmotnosti. I dobře vy­padal, lépe, než doktor očekával za tak krátký čas. Jenže čím víc vědec­kých závěrů se rýsovalo v jeho dal­ším sešitě, tím menší ryby nosil.

Byl zvyklý prstem nad hlavou rýsovat projekty, které uzrály v jeho mozku. I teď si pomáhal rukama, když se svými hostiteli rozmlouval rybaření. Zkoušel různé nástrahy, jaké byla schopna jeho vědecká fantazie vy­myslet. Jenže často za celý den neměl ani záběr. Pak se zamyslel. „Co ryby žerou ve vodě, že ho to nenapadlo! Přímo se zastyděl! A chytil. Jednou. Podruhé. Pak dlou­ho nic. Potřetí. A pak vůbec nic. Ani tenhle recept ve všech možných pro­vedeních nebyl zaručený.

Činka z mozku postupně úplně zmi­zela, profesor jedl za dva, ale díky pohybu ani moc nepřibral, dostal zdra­vou barvu a byl zase plný elánu. Vrátím se do Prahy, doktore … čeká mě má práce, řekl jednoho dne, když za ním Svojše přijel. Čekal jeho odpor. Chtěl se bránit. Rozhodil už předem sepjaté ruce. Připadalo mu, že je má slepené. Ale lékař kupodivu souhlasil.

Zrovna jsem vám to chtěl navrh­nout. Jste zase zdráv, příteli. Ale mů­žete odjet? Nebo jste už dokončil svůj vědecký výzkum a stanovil jste Dejmlův zákon rybího záběru? Ano. Definice je hotova, doktore. Zní jednoduše. Lékař zvedl překvapeně obočí a ne­trpělivě čekal. Ryby berou naprosto nevyzpyta­telně. A někdy vůbec ne a žádná vě­da na ně nestačí. Profesor se usmál. To jste trefil přesně, řekl doktor Svojše. A pomalu abyste si zabalil věci…

 

0.0
Sending
Ohodnotit článek 1-5 hvězdičkami 5 (1 vote)

Sdílet s přáteli