Rybáři, uvazujte si své vezírky bezpečně!

Starý Huška si odkašlal a po výměně ná­strahy zalovil v hloubi svého rybář­ského batohu. Vyňal vezírek a roztaho­val otvor opatřený kruhy po celém jeho obvodu. Pak upřel pohled na rozložený vezírek a řekl: Vidíte ho, a ukázal na vezírek spletený ze silných silonových vlá­ken, který nám ležel u nohou. Byl to přesně tento typ vezírku, co zavinil příhodu, na kterou do dnes zpomínám. Co říkám příhodu, neštěstí to bylo, katastrofa, snad i trochu víc smůly.

To jsem se jednou zahleděl po hla­dině řeky, až se oči zastavily něko­lik málo metrů od břehu, jakoby chtě­ly probodnout hladinu až ke dnu. A tehdy se to stalo. Ucítil jsem prud­ké škubnutí v ruce a vlasec se mi od špičky prutu až k hladině napjal jako struna na houslích. Bleskurychle jsem prut nadzvedl a zasekl s jistou dáv­kou síly. Prut i vlasec zůstal nepo­chopitelně stát.

Jen maličko se zachvíval, jako když se vítr o něj opře. Pak se nepatrně natáhl a špička se sklonila k vodě. Znovu jsem zatáhl. Nebylo pochyb, že jsem skutečně za­sekl rybu. Podle tahu a odporu mu­sela být vskutku veliká, snad sumec nebo větší kapr, na vážku to nevypa­dalo. To by se vlasec nehnul z místa a prut nezvykle ohýbal do půlkruhu. Pak se to poněkud pohnulo. A zase nic. Jen napjatý vlasec. Povolil jsem a znovu zatáhl.

Dokonce se mi zdálo, jako bych ode dna cosi táhl. Hlavou se mi mihla představa směšných úlovků, kreré občas uváznou na rybářských háčcích. Hrnec, bota, železo nebo bůhvíco lidé do řeky naházejí. Nebo dřevo za­kleslé u dna, prkénko, polínko z po­vodní? Nic z toho. Neboť tah povolil a vla­sec sebou zakomíhal do stran napra­vo i nalevo. Na povrchu hladiny se objevil vezírek s třemi rybami.

Byly nehybné, jen mřížování vezírku jim kres­lilo na bahnem polepených tělech ve­likou pavučinu z vláken. Vytáhl jsem sak do loďky. Byly v něm tři ryby, dva velcí kapři a menší karas. Dohromady hodně přes 7Kg. Kapři už byli zcela na pokraji smrti, třetí karas se ještě slabě hýbal. Sak však nepovolil. Pevně svíral těla ryb do kazajky, z níž nebylo úniku. Ani otvor se neotevřel stažen řemínkem. Starý Huška opět zmlkl. Nebylo v čem pokračovat.

Rybí tragédie byla zcela očividná a jasná. Kdosi z ry­bářů měl špatně upevněný vezírek u lodičky nebo při břehu na vidličce a nezpozoroval, že se uvolnil a od­plul do vody i s chycenou kořistí. Jak dlouho byly asi ty ryby v nu­ceném zajetí, nevím, zamyslel se Huška. Kolikrát jen se pokoušely prorazit svírajícími okovy, kolik síly vyčerpaly na tento marný boj.

Až uhy­nuly touhou po svobodě. Strašné! Ry­ba ve svém přirozeném živlu, vodě a přece bezbranná, ubohá, uvězněná, nemohoucí. Při březích řeky se nakupila mlha, která tu postavila hráz, jež určovala království řeky, z něhož tichounce prolínal zlověstný ševel. Huška si oddychl a já pokýval hla­vou. Tiché rekviem se neslo po hla­dině toku, až splývalo s hučením jezu v jednotvárný šum. Na obzoru vysko­čila první matná hvězda.

0.0
Sending
Ohodnotit článek 1-5 hvězdičkami 0 (0 votes)

Sdílet s přáteli