Starý Huška si odkašlal a po výměně nástrahy zalovil v hloubi svého rybářského batohu. Vyňal vezírek a roztahoval otvor opatřený kruhy po celém jeho obvodu. Pak upřel pohled na rozložený vezírek a řekl: Vidíte ho, a ukázal na vezírek spletený ze silných silonových vláken, který nám ležel u nohou. Byl to přesně tento typ vezírku, co zavinil příhodu, na kterou do dnes zpomínám. Co říkám příhodu, neštěstí to bylo, katastrofa, snad i trochu víc smůly.
To jsem se jednou zahleděl po hladině řeky, až se oči zastavily několik málo metrů od břehu, jakoby chtěly probodnout hladinu až ke dnu. A tehdy se to stalo. Ucítil jsem prudké škubnutí v ruce a vlasec se mi od špičky prutu až k hladině napjal jako struna na houslích. Bleskurychle jsem prut nadzvedl a zasekl s jistou dávkou síly. Prut i vlasec zůstal nepochopitelně stát.
Jen maličko se zachvíval, jako když se vítr o něj opře. Pak se nepatrně natáhl a špička se sklonila k vodě. Znovu jsem zatáhl. Nebylo pochyb, že jsem skutečně zasekl rybu. Podle tahu a odporu musela být vskutku veliká, snad sumec nebo větší kapr, na vážku to nevypadalo. To by se vlasec nehnul z místa a prut nezvykle ohýbal do půlkruhu. Pak se to poněkud pohnulo. A zase nic. Jen napjatý vlasec. Povolil jsem a znovu zatáhl.
Dokonce se mi zdálo, jako bych ode dna cosi táhl. Hlavou se mi mihla představa směšných úlovků, kreré občas uváznou na rybářských háčcích. Hrnec, bota, železo nebo bůhvíco lidé do řeky naházejí. Nebo dřevo zakleslé u dna, prkénko, polínko z povodní? Nic z toho. Neboť tah povolil a vlasec sebou zakomíhal do stran napravo i nalevo. Na povrchu hladiny se objevil vezírek s třemi rybami.
Byly nehybné, jen mřížování vezírku jim kreslilo na bahnem polepených tělech velikou pavučinu z vláken. Vytáhl jsem sak do loďky. Byly v něm tři ryby, dva velcí kapři a menší karas. Dohromady hodně přes 7Kg. Kapři už byli zcela na pokraji smrti, třetí karas se ještě slabě hýbal. Sak však nepovolil. Pevně svíral těla ryb do kazajky, z níž nebylo úniku. Ani otvor se neotevřel stažen řemínkem. Starý Huška opět zmlkl. Nebylo v čem pokračovat.
Rybí tragédie byla zcela očividná a jasná. Kdosi z rybářů měl špatně upevněný vezírek u lodičky nebo při břehu na vidličce a nezpozoroval, že se uvolnil a odplul do vody i s chycenou kořistí. Jak dlouho byly asi ty ryby v nuceném zajetí, nevím, zamyslel se Huška. Kolikrát jen se pokoušely prorazit svírajícími okovy, kolik síly vyčerpaly na tento marný boj.
Až uhynuly touhou po svobodě. Strašné! Ryba ve svém přirozeném živlu, vodě a přece bezbranná, ubohá, uvězněná, nemohoucí. Při březích řeky se nakupila mlha, která tu postavila hráz, jež určovala království řeky, z něhož tichounce prolínal zlověstný ševel. Huška si oddychl a já pokýval hlavou. Tiché rekviem se neslo po hladině toku, až splývalo s hučením jezu v jednotvárný šum. Na obzoru vyskočila první matná hvězda.
