Lichia amia-Garrick-Vidlatka tuňákovitá

Tuto mimořádně bojovnou mořskou rybu vyskytující se nejčastěji v pobřežních vodách Afriky nalezneme v literatuře pod názvem Lichia Amia. Některé vědecké práce ještě uvádějí název Hypacanthus amia (Linné,1758).

Zoogeografické rozšíření Lichia amia představuje migrující druh mořského pobřeží, který se běžně vyskytuje ve Středozemním moři a ve velké části východního Atlantiku (od Biskajského zálivu až po Jižní Afriku).

V Indickém oceánu jej nalezneme u afrického pobřeží až po Mosambik. Ve Středozemním moři je ještě poměrně hojný u španělského pobřeží, kolem Baleárů a při pobřeží severní Afriky. Úlovek několika exemplářů je také každoročně hlášen z Korsiky a z Azurového pobřeží.

V Atlanském oceáně jsou zřejmě nejbohatším místem výskytu obrovské pláže Mauretánie (Nouadhibou) jak do množství, tak i do velikosti lovených ryb. Ve frankofonních zemích získala ryba pojmenování liché amie nebo grande liché, na pobřeží Španělska letche.

Mezi sportovními rybáři se však ujal název „Garrick“, který vznikl v Jižní Africe, kde je tato ryba ještě známa pod názvem leervis nebo leerfish. Na pobřeží Senegalu byla pojmenována yěr bélo a na Pobřeží Slonoviny ala. Systematicky garrick patří do čeledě Carangidae (kranasovití), stejně jako permit.

Garrick představuje jednoho z největších zástupců čeledě Carangidae, která čítá asi 40 druhů pelagických pobřežních ryb. Charakteristickým znakem těchto ryb je hladká kůže bez šupin, nebo pokrytá pouze malými, sotva viditelnými šupinami.

Prakticky u všech druhů je také dokonale vyvinutá, hluboce vykrojená a široce rozevřená ocasní ploutev, která signalizuje výborné plavce. Rod Lichia obsahuje kromě druhu Lichia Amia ještě další dva rybí druhy, které se vyskytují ve Středozemním moři a v Atlantiku od Bretaně až po Maroko a Senegal, ale dosahovaná hmotnost nepřesahuje 1,5 kg.


Popis 

Garrick má tělo bočně zploštělé, poměrně vysoké, tlama je zašpičatělá. Ústa jsou relativně velká, široce rozštěpená a vystlaná jemnými zuby. Zbarvení ryby přechází od šedomodrého až zeleného hřbetu ke světlým bokům, které jsou čistě stříbřité.

Břicho má jasně bílou barvu a je pokryté velmi malými šupinami, přestože nám připadá stejně hladké jako ostatní části těla. Charakteristickým znakem, který umožňuje bezpečně určit tento rybí druh na první pohled, je linie boční čáry, která probíhá po bocích ryby v typické dvojité sinusoidě.

Výrazně viditelná boční čára je charakteristická pro všechny zástupce čeledě Carangidae. Přední část břicha za prsními ploutvemi, a to zejména u největších jedinců, je propadlá (konkávní), zadní část břišní linie je rovná. Přední hřbetní ploutev je tvořena sedmi tvrdými, velmi krátkými paprsky, volně zakotvenými v linii hřbetu.

Druhá hřbetní ploutev odstupuje na kolmici proti bázi řitní ploutve, obě tyto ploutve jsou středně vyvinuté. Ocasní ploutev je jako u všech výborných plavců hluboce vykrojená a mohutně vyvinutá. Průměrná hmotnost Garricka se pohybuje kolem 10 kg, ale exempláře dvakrát až třikrát těžké nejsou výjimkou.

Ale jsou hlášeny i úlovky kolem 50 kg a 1,80 m délky. Oblíbenou kořistí této ryby jsou cípalové, s nimiž si lovící Garrick hraje jako kočka s myší. Rybáři používají jako nástrahy cípaly o hmotnosti kolem jednoho kilogramu

S nimiž si Garrick pohrává dlouhé sekundy na hladině, než se rozhodne kořist spolknout. Garrick se někdy prohání po hladině s cípalem v tlamě i dále než 50 metrů a kořist často vyhazuje do vzduchu.


Lov

V oblasti Mauretánie se vyskytuje během celého roku, ale největší exempláře se zde objevují v průběhu října a listopadu, které zde aktivně a značně hlučně loví cípaly. Ryby do hmotnosti 7 kg se soustřeďují do hejn o několika desítkách kusů, velcí jedinci nad 15 kg loví v malých skupinkách nebo žijí zcela samotářsky.

Garrick pronásleduje svoji kořist často až k samému břehu. Lov probíhá vlastně štvanicí, garrickům se podaří oddělit z hejna jednoho cípala. který je potom pronásledován až do úspěšného ulovení. Sledování lovu velkých garricků v hejnech cípalů poskytuje za raného úsvitu na nesmírných saharských plážích vždy úchvatnou podívanou.

Často se přihodí, že při neúnavném pronásledování zajede garrick po boku až do deseticentimetrové hloubky u břehu, když unikající 2 až 3 kg těžký cípal vyskočí v naději poslední záchrany před pronásledovatelem na písčitý břeh. Obě ryby potom musejí čekat na další příbojovou vlnu, aby se mohly vrátit zpět do svého živlu.

Přitom ještě několik metrů bičují vodu ocasní ploutví, aby se dostaly do hlubší vody, kde by se mohly znovu pohybovat v normální poloze. Průběh výtěru garricka znají ve Středozemním moři dobře podmořští lovci, kteří Často na tyto ryby číhají v blízkosti mělčin a skalnatých výběžků, kolem nichž garrickové neúnavně proplouvají, křižují a krouží.

Růst těchto ryb musí být značně rychlý, protože jejich způsob lovu je nadmíru účinný a pronásledované ryby (hlavně makrely, sardele a cípali) nemají absolutně žádnou šanci dravcům uniknout. Garrick je často oceňován jako nejsportovnější mořská ryba lovená ze břehu.

I když jiné druhy ryb lovené také touto technikou mohou dosahovat i značně vyšších hmotností, bojovností se nemohou garrickovi zdaleka vyrovnat. Dřívějších dobách se k lovu používaly vlasce o průměru 0,50 mm, jejichž pevnost tehdy nepřesahovala 7 kg a rybář musel být opravdu zkušený, aby přivedl ke břehu rybu vážící přes 20 kg. Chytalo se hlavně na živé ryby s háčkem velikosti 6/0.

Často se lovilo současně na dva pruty, nastražené vedle sebe a hlavně pevně zakotvené na pláži, nástraha ležela na dně a rybář čeká, až ji ryba objeví. V současné době však mladší rybáři preferují při lovu Garricků přívlač. Jako nejlepší jsou woblery v barvách makrely, sardele nebo cípala.

Menší kusy Garricka se dají také chytit za pomocí muškařského vybavení. Garrick nástrahu bezhlavě pronásleduje a útočí na ni za prudkého cvakání čelistmi. Po záběru divoce vyráží na otevřené moře za řevu brzdy navijáku. Lov Garicka je zkrátka pro každého rybáře adrenalinový zážitek na celý život.

Sending
Ohodnotit článek 1-5 hvězdičkami 0 (0 votes)

Sdílet s přáteli