V třicátých letech byl každý rok před druhou polovinou srpna okolo vody rozruch. Začaly přípravy na chytání jepic. Pramice byly opatřeny sklopnými rámy s plachtovinou a byl nakoupen karbid. Vesla s havlinkami byla přemístěna na špičku lodě, pořízena kotva a uprostřed lodě podstavec na karbidovou lampu. Křídla plachet byla sklopená směrem do plachtovinového jádra, široká dva až tři metry po celé podélné délce pramice. Acetylénové vyvíječe byly velmi
jednoduché a nazývali jsme je karbidkami.
Sestávaly z pevné ocelové nádoby na kusy karbidu a připojené nádržky na vodu s kohoutkem. Na karbid se pomalu nechala odkapávat voda a vyvíjející se plyn byl přiváděn gumovou hadičkou k hořákům na stojanu, kde se pak zapálil. Hořáků bývalo pět až deset podle velikosti vyvíječe a každý lovec je měl tradičně uspořádané ve tvaru křídel, stromečku a podobně. Noční pohled na chytání jepic byl pro nás kluky okouzlující a jako „znalci“ jsme věděli, kdo kde loví, protože lovící navíc dodržovali úmluvu, kdo kde bude mít své stanoviště.
Běda, když některý podnikavec pořídil ještě další pramici a svěřil ji dorůstajícímu synovi nebo manželce, a tak se posádky dostávaly na dohled. Sporů a hádek bylo dost, někdy stačilo i přidání hořáků a zvýšení intenzity světla. Vždy se ale porovnali, a když lovu jepic přálo počasí, všichni byli spokojeni. S přibývajícím večerním šerem začínal vlastní lov. Karbidky se začaly rozsvěcovat a jepice přitahované světlem padaly do rozložených plachet.Tenkrát jsme se mylně domnívali, že si jepice musí upálit křídla.
Se začínající tmou vylétávali nejdřív lehčí samečci, kterým jsme říkali šimlové, podle běloučkých průsvitných křídel a tělíček. Teprve později přilétaly samičky, obtížené dvěma žlutými podlouhlými shluky vajíček pod tělíčkem. Nálet jepic trval celou noc až do rozednění. Nejhorší bylo, když pršelo a foukal ještě silný vítr. Jepice ztěžkly, lepily se a manipulace byla velmi obtížná. Po naplnění jádra lodě, do kterého se jepice shrabovaly z křídel, bylo nutno zajet ke břehu a jepice odebrat do připravených pytlů.
Pytle se nesměly pěchovat, jen volně naplnit, aby se jepice nezapařily. Usušit jepice nalovené v příznivém počasí bylo velmi obtížné, natož mokré. Při zapaření jepic tělíčka i shluky vajíček zmodraly až téměř zčernaly, a tím byly někdy úplně znehodnocené. V době tahu jepic se prakticky vůbec nespalo. Po skončení lovu k ránu se jepice musely dopravit na sušící plochy, o které býval také často spor. Nejlépe na tom byli jezáci, kteří sušili přímo na betonových cestách a plochách okolo jezu a zdymadla.
Sušilo se na slunci v nízké vrstvě, která musela být téměř neustále přehazována, aby se stejnoměrně sušila a nezapařila se. Za jednu noc s příznivým počasím bylo možno nachytat jednou pramicí deset i více metrických centů jepic. Dalo to hodně práce. Někdy už téměř dosušené jepice poničila letní bouřka s pořádným lijákem. Každá ruka byla dobrá. My jsme jako kluci měli o prázdninách času dost, takže jsme pomáhali. Za odměnu nám pak bylo dovoleno zúčastnit se nočního lovu. Velmi jsme si na tom zakládali a každý s někým vyjížděl.
Jiné místo na nás nezbývalo, než na špičce nebo konci pramice. Nesměli jsme se nahýbat nebo neopatrným pohybem rozkolébat plně naloženou loď. To znamenalo výměnu za „hodnějšího“ kluka. Jepice nalétávaly ke světlu a samozřejmě padaly i podle plachet do vody. Tato doba jepičího tahu byla vůbec nejštědřejší na potravu pro ryby a také se při lovu ryb nedala použít jiná nástraha než jepice. Chytávalo se na lehké brčko bez zátěže i na položenou na dně.
Na háček při plavačce se napíchla jedna nebo několik jepic, při chytání na dně pro křehkost nástrahy se používal i malý trojháček. V pěně a vírech pod jezem byly záběry všech druhů ryb, včetně dravců. Z nás kluků měl málokdo prut s navijákem. Převážně jsme chytali na bič, a to jsme místo bambusu měli ještě většinou lískáč nebo tenkou houžev od vorařů, usušenou i s nezkroucenou špičkou. Sám jsem nejednou zapřahl na jepice štiku, vzal i candát a na dně hlavně parma. O bílých rybách a okounech nemluvě.
Jednou mne napadlo, abych si vzal na noc s sebou vláseň. Natočím ji na kozičku a zkusím mlaskající ryby, které polykaly jepice padající podle plachty. Nápad jsem uskutečnil a po nastražení několika jepic jsem cajk nechal splývat. Téměř okamžitě se dostavil záběr, velká ryba se začala bránit a jak jsem se nahnul, abych ji přitáhl, namočili jsme rozevřená křídla plachet a začali nabírat vodu. Jen tak tak jsme doveslovali ke břehu. Pohlavkům jsem utekl, ale rybu, asi to byla velká parma, jsem nechytil.
Potom jsem už nikdy zákaz chytání ryb při lovu jepic v noci neporušil, ale vynahrazoval jsem si to jinak. Za noc se někdy před tehdejším hradlovým jezem nastřádala i půlmetrová vrstva jepic, široká několik metrů. V nestřeženém okamžiku jsme na jezu odtáhli bok a škvírou jsme vypouštěli jepice. Toto vnadění shromáždilo ryby z velké dálky, proud jepice pěkně roznášel a my měli rybářské hody. Nachytat mnoho ryb pak nebylo žádným problémem. V té době ani ostatní rybáři na jinou, než jepicí nástrahu nechytali. Vše u vody žilo jepicemi.
Znehodnocené, většinou rozšlápnuté jepice nebo nabrané před jezem byly vítaným krmivem pro všechnu drůbež. A při sušení přilétaly i vosy a kradly sušící se jepice, stejně jako vrabčáci i ostatní drobné ptactvo, které odnášelo chomáče jepic do hnízd. Než se jepice usušily, trvalo to několik slunečních dní. Jepice se museli provětrat při správném větru. Teprve po této proceduře se jepice staly obchodním zbožím. Usušená tělíčka musela být zbavena křidélek. Ta se odstraňovala přehazováním z výšky a větřík zlomky křidélek odnášel.
Přečíst další články o nástrahách
Pro nás to bylo spojeno s další prací, a to sběrem a ukládáním zlomků křidélek do zásoby. Této „moučky“, které se dalo nashromáždit velké množství (v suchu vydržela velmi dlouho) bylo potom používáno jako přídavek do jakéhokoliv nástrahového těsta. A bylo to velmi účinné. Obyčejné těstíčko s přídavkem moučky z jepicích křidélek bylo vyzkoušenou a pro ryby neodolatelnou nástrahou. Jednou za teplého podzimu jsme s otcem rybařili na odstavené labské tůni na tuto jepicí specialitu.
Prohodili jsme místo namočenou strouhankou, ze které jsem dělal koule a přidával jepicí prášek z křídel. Nemohl nám nikdo konkurovat, tenkrát ještě neplatila omezení úlovků a často naše úlovky vzbuzovaly závist. Jednou nás navštívil sváteční rybář ředitel K. a požádal otce o kousek těsta. Otec mu jej po předstíraném zdráhání dal a on si na něj skutečně chytil pěkného kapra. Pak jsem byl svědkem licitace o recept. Otec dlouho odolával a nakonec jako by naoko kapituloval.
Povídá, to musíte do těsta přidat tymiánový olej, sardelovou pastu (její pach připomíná totiž jepice), trochu anýzu a vyjmenoval ještě několik i vzácných kuchyňských přísad a já nevím čeho ještě. Hospodyně ředitele K., který byl zapřísáhlým starým mládencem, prý nás proklela, když musela přísady shánět a těsto připravit. Ale za několik dní dostal otec láhev drahého koňaku za prozrazený recept, poněvadž prý je moc účinný. Tak nevím, u vody se stávají neuvěřitelné věci a do dneška jsem na rozpacích, je-li lepší tymiánový olejíček se sardelkou, nebo jepicí esence.
Vraťme se ale k usušeným jepicím. Tato příležitostná dřina byla značným ekonomickým přínosem pro lidi okolo vody. V třicátých letech se cena bezvadně usušených jepic pohybovala od devíti do téměř čtyřiceti korun za kilogram. Odběratelé byli nejen z Prahy, ale jepice se posílaly hlavně do Drážďan, Magdeburku a Hamburku. Používaly se ke krmení exotického ptactva, také se mlely a byly hlavním komponentem tehdejšího piscidrinu na krmení akvarijních rybek.
Zajímavý byl i způsob nabídky a prodeje. Nevím, co tomu říkaly tehdejší finanční předpisy a celní ustanovení, ale lovec jepic poslal nejdřív zákazníkům vzorek. Zprostředkovateli byli tehdejší šífáci a voraři, kteří pak předali požadavek a zajistili i dodávku zboží, včetně inkasa peněz. Za zprostředkování a dopravu měli asi desetiprocentní podíl. Tak si všichni přivydělali a na zimní období našetřili nějaké koruny. Jepicí sezóna trvala deset až čtrnáct dní a záleželo na příznivém počasí pro rojení jepic v době před třemi nebo čtyřmi roky, kdy se začínala kapitola jepičího života.
Za zmínku stojí také to, že dříve byla ve vodě pod každým kamenem spousta jepicích larev. Bylo zajímavé sledovat například parmy, jak na mělčinách převracejí kameny a larvy vybírají. I na tyto larvy bývalo v předjaří pěkné pochytání. V malé míře se jepice chytaly i za války, avšak znečišťování Labe pokračovalo. Poslední úspěšný lov, jehož jsem byl účastníkem, byl v roce 1946. A tím skončila éra jepic v Labi od Mělníka dolů. Dno se potáhlo nárosty a jepicí larvy vyhynuly.
