Dlouhý život kapře

Zase jednou, takhle k podzimu, lovili rybáři jeden z mnoha chovných rybníků. Kapříci, samozřejmě byli vyděšeni, když skončili v rybářských sítích, neslibovali si od příštích chvil nic dobrého. Tam ve svém domovském rybníku si žili jako za pecí.

Potravu dostávali pravidelně, voda byla čistá, bahníčko při kraji přímo léčivé a za slunných dnů si v něm kapřík lebedil jako revmatik v Piešťanech. Mezi rostlinkami plankton, zeleného taky dostatek, takže o vitamíny nebyla nouze. A najednou taková hrozná, nejistá budoucnost. Bylo to strašné. Kapříci, tělo na těle, jak lidé v pražské tramvaji v době špičky, vzduchu málo, sotva se dalo dýchat, to nepříjemné prostředí a ke všemu je někam vezli… Kam asi?

Říkal děda, vyprávěl malý kapřík Vendelín kolegovi Jeníčkovi, že sítě znamenají rybí konec. Sít, sádka, smrt… tři „S“. Přímo hattrik. Ze sítě se už ryba nevymotá a pak ji očekává jenom palička, dumával kapří děda smutně. A to teď tedy čeká i nás. Jaké ale bylo jejich překvapení, když je z kádí vylili zrovna do řeky. A nikde těsná sádka, o jaké hovořil ten starý, zkušený, světem a rybníky protřelý kapr, jehož si stále nechávali na chov jako exemplář s jedinečným exteriérem, s jediným posláním, aby se třel.

Což, mezi námi rybami, není činnost nijak nepříjemná. Kolem bylo prostoru habaděj, ze dna vyrůstala změt všelijakých rostlin, mezi trávami žmolky lahodného těstíčka, voda ubíhala příjemně a bylo v ní kyslíku, že sa dýchalo, jak lidem na horách. Kde to jsme, s dovolením? zeptal se zdvořile kapřík Vendelín, když kolem něho proplouvala stařičká, řasami skoro zarostlá ostroretka s očima navrch hlavy.

V řece, kapříku. Vidíš ty tenké šňůry? Na konci je červík, žížala, kus těstíčka, houska. Vidím, hned ochutnám, odpověděl Vendelín. To právě nesmíš. To jsou nástrahy rybářů. Vezmeš sousto a už jedeš ke břehu, ani nevíš jak. A pak tě strčí do sítky a na konci je palička. Kdepak ochutnávat nástrahy! Co je na šňůře, to není pro chytrou rybu. Dostaneš se do rukou nějakého babrala a dřív než ti vyprostí háček z jícnu, vydechneš naposled, takže by ti nebylo nic platné ani to, že nemáš míru. On tě sice hodí zpátky do vody, ale za chvíli plaveš břichem vzhůru.

Kapřík Vendelín se chvěl po celém těle a bublinky mu z úst létaly hrůzou. Něco takového by v chovném rybníčku nikdy nehrozilo. Ale co se dá dělat, když si má jeden zachránit život a zdraví na dlouhá léta? Budeš držet hladovku, poradila mu moudrá ostroretka. Jíst jenom zelený řasy. Na ty zatím neloví nikdo. A vydržíš to do nejbližší velké vody. No a pak se necháš nést proudem až do míst, kde se začneš zalykat. Tam zůstaneš. Tam je bezpečí.

Vendelín poděkoval, protože ostroretka někam pospíchala, takže zůstal sám se svými úvahami. Když pak viděl, jak jeho kamarádi neodolali a dostali se až do vezírku rybářů, řekl si: Ostroretka  má pravdu, a zaryl se do travnatého dna a nabízené lahůdky pro něho neexistovaly. Hubl, trápil se, ale žil. Plankton ho jakž takž držel při životě, ale chutná sousta si odříkal. A pak se dočkal. Nebe se zatáhlo, jako když na ně hodí deku a spustil se liják. Den, dva, tři, čtyři. Hladina se začala zvedat, proud, žlutý a prudký, strhával kde co.

Teď máš svou šanci, řekla ostroretka pod břehem. Kapřík Vendelín se pustil do proudu a nevzdoroval mu. Krásné, čisté vody ubývalo a konečně byl v místech, kde cítil, že se blíží konec. Přece jen ho podlá ostroretka oklamala. Ale co to? Pod břehy a za kameny se zuby nehty drželi kapři, karasové, parmy a štiky. Bránily se dravému proudu a kývali na něho přátelsky. Zůstaň.

Vendelín se ukryl do malé prohlubně u břehu, kde se proud stáčel a nebyl tak dravý. Dýchal ztěžka jako astmatik, bolelo ho celé tělo, zalálo se mu, že se udusí. Vydrž, mladý příteli. Vydrž nabádal ho obrovský starý kapr. Tady jsi správně na místě. Ale nedá se tu dýchat! Nedá, ale zvykneš si. To jde o pár dní nebo týdnů, pak ti to ani nepřijde. Ryba a člověk si zvyknou na všechno. A co z toho budu mít? A kde to vlastně jsem? vyrážel ztěžka kapřík Vendelín.

Jsi v bezpečném pásmu. Tady se rybář neobjeví za celý rok. Můžeš žrát všechno, bez obav, že je v tom háček. A když se přece jen nějaký nováček splete, vytáhne tě na břeh, čichne k tobě a honem tě pustí do řeky. Protože má strach, aby se neotrávil, fenolem a jinými splašky. Za pár měsíců tím načichneš tak, že budeš nepoživatelný. A v tom je šance na nesmrtelnost.

Kapřík Vendelín pochopil. Zachytil se ještě pevněji a pomalu s největším vypětím vůle se učil dýchat tu hroznou vodu. A starý otrlý kapr mu k tomu počítal: Ráz, dva, tři. Pak dodal, jako pro povzbuzení: Vždyť lidé se taky naučili dýchat výfuky aut, továren a ještě se množí. A jak se množí, hochu! Vem si z nich příklad. Kapřík Vendelín se rozhodl, že vezme.

Sending
Ohodnotit článek 1-5 hvězdičkami 0 (0 votes)

Sdílet s přáteli